Rok sem, rok tam je svěže napsaný záznam „malých osobních dějin“ básnířky a překladatelky a autorky knih pro děti a mládež Jany Štroblové.

Vzpomínkovou knihu uvádějí dvě vzpomínky z dětství: před očima devítiletého děvčete ubili příslušníci Národní gardy pažbami několik Vlasovců, bojujících v květnu 1945 v Praze na Pankráci s ustupující německou armádou a pozdější zrušení milovaného skautingu. Pokračuje pak líčením období, kdy za vysokoškolských studií na filosofické fakultě pražské UK zažívala vzrušení z dočasného závanu svobody. S přáteli založili kulturní spolek, díky němuž např. sehráli spolu s budoucími známými herci (Husákem, Kačerem, Divíškovou) jedno tehdy studentstvem bouřlivě přijaté a vzápětí shora zastavené divadelní představení Aféra homo, nebo na půdě fakulty uspořádali výstavu abstraktních obrazů, na níž vystavoval poprvé v Čechách Mikuláš Medek. Podrobně popisuje také první studentský majáles se všemi průvodními jevy – alegorickými vozy a recesemi; autorka nesla – ve stínu postavy pátera Koniáše – transparent „libri prohibiti“, kterýžto výjev vyšel vyfotografovaný nějakou cizí zásluhou v pařížském L´Mondu, takže už tehdy ji začali otravovat estébáci. Po delším čase se to mělo vrátit v zesílené podobě, když jí vyšly básničky v pařížském Svědectví. To už pak byla doba druhé okupace a všeobecných kádrových postihů, kdy s manželem oba na dvacet let přišli o práci, on v Orientálním ústavu, ona v nakladatelství dětské knihy. Zdánlivě nesnesitelná léta byla však nabitá humornými prožitky, například dvěma svatbami s tímtéž mužem, anebo zážitky s kádrovacím psem, který spolehlivě rozeznával straníky a dával jim najevo nelibost. Hodně žertovných příhod vnášeli do ponurého života její kamarádi Josef Velek a Vladimír Jiránek, zakladatelé tehdejšího takřka ilegálního hnutí na ochranu přírody (Brontosauru), s nimiž autorka spolupracovala. Jana Štroblová ve svých vzpomínkách dotváří i řadu portrétů známých osobností, které poznala zblízka – Františka Hrubína, Vladimíra Holana, Bohuslava Reynka. Nejvíc místa věnuje Jaroslavu Seifertovi, kterého několikrát navštívila a s nímž trávila pouze ve třech, ještě s jeho lékařem Milanem Kmentem, jeho poslední narozeniny, kdy předjímal svou smrt.

Kniha představuje Jaromíra Šavrdu (1931-1988), ostravského básníka, prozaika, novináře, vydavatele samizdatové edice Libri prohibiti, disidenta a politického vězně s ohledem na jeho literární práci a občanskou angažovanost v totalitní zemi. Současně zkoumá Šavrdovo postavení v kolektivní a kulturní paměti moderní historie.

Život ostravského literáta a disidenta Jaromíra Šavrdy popisuje Iva Málková nejen s ohledem na jeho peripetie a umělecky plodná období. Z hlediska literárního kontextu nahlíží autorka už do Šavrdova dětství a mládí ve čtyřicátých a padesátých letech dvacátého století, kdy se utvářel jeho vztah k literatuře a vznikaly první rýmované verše. Chronologicky pak přechází k šedesátým letům, kdy Šavrda po úspěchu knihy Půjdeš, nevrátíš se, začíná působit jako svobodný umělec a profesionální spisovatel. Prosazuje se v regionálních i celostátních nakladatelstvích, pracuje jako nakladatelský redaktor a novinář v krajském deníku Nová Svoboda, kde zažije srpen 1968 a dojde ke zvratu v jeho kariéře i myšlení.

Publikační i redakční činnosti Jaromíra Šavrdy už má neoficiální charakter a je soustředěna výhradně na oblast samizdatu. Autorka vychází z archivních materiálů a poprvé předkládá doklady o zázemí samizdatové edice Libri prohibiti, kterou Šavrda založil a vedl. Kniha rovněž rekonstruuje okolnosti spojené se soudy, vazbou a opakovaným vězněním Jaromíra Šavrdy a odhaluje podmínky, v nichž lidé žili v socialistických kriminálech, kde Šavrda nuceně pobýval v létech 1978-1981, respektive 1982-1984. V závěrečných kapitolách knihy Iva Málková analyzuje Šavrdovu tvorbu, která vychází v samizdatu a v exilu, a uvádí ji do kontextu československé oficiální literatury. Představuje Šavrdu také jako usilovného zastánce svobody projevu, který je po návratu z druhého věznění stále pod dozorem StB, přesto nadále opisuje a rozšiřuje své knihy a texty druhých a zapojuje se i do práce československého disentu.

Anotace
Esej francouzkého historika a odborníka na islám Gabriela Martineze-Grose pojednává o průniku radikální formy islámu do Evropy. Rozebírá příčiny tohoto jevu, hledá historické paralely a předkládá řešení.

Ve své poslední knize Gabriel Martinez-Gros, francouzský historik a odborník na islám, formuluje originální a velmi znepokojivou hypotézu, která umožňuje nahlížet aktuální vlnu terorismu z nečekaného zorného úhlu, v nově uchopeném a rozšířeném historickém i demografickém kontextu. Současný svět, který autor charakterizuje jako západní imperiální říši, je zmítán všeobecnou pacifikací, chronickou fiskální krizi, individualismem bez solidarity. Vlažná vláda mírumilovných hodnot a odpor vůči násilí vede k odsunutí lokálních nábožensky motivovaných útoků do marginálních zón, z nichž solidární a velmi bojovné skupiny rozpoutávají proti imperiálním centrům nemilosrdný boj. Takovými skupinami jsou podle autora např. narkotrafikanti ve Střední a Jižní Americe, mafiánská uskupení v Evropě, na Rusi a v Číně. Mezi nimi mají pak význačné postavení islamisté z Al-Kajdy či nověji Islámského státu, zejména z toho důvodu, že na rozdíl od ostatních disponují jednoduchým a velmi koherentním diskurzem, který provokuje širokou odezvu a má na mnohé lidi na Západě, kteří hledají „silné“ hodnoty (za něž stojí za to obětovat vlastní život) a transcendentální smysl života, fascinující účinek.

Pronikání tohoto diskursu je posilováno paradoxním efektem západního imperialismu: jestliže se Západ v dnešní době nachází v pozici imperiálního ústupu a zdaleka již nevládne světu zcela volně dle své vůle, i nadále se zejména ve vlastním sebevědomí tématizuje v termínech „jakoby tomu tak bylo“ a tedy vše, co se ve světě děje, nahlíží jako nutný důsledek západní politiky. Je zkrátka neschopen připustit, že jisté události jsou výsledkem činnosti jiných aktérů, jednajících dle zcela jiných logik, které se vymykají západnímu pojmovému uchopení a zařazení do Západem narýsovaných dějin. Západ se pak cítí „vinen“ za vše, co se přihází: např. násilné revoluce a převraty v arabském světě musí (podle teorií třetího světa, které se rozvinuly v 50. a 60. letech) nutně být důsledkem někdejší koloniální politiky Západu v této oblasti. Zároveň přetrvává epistémická pýcha Západu: západní komentátoři jsou stále ještě přesvědčení, že vědí lépe, co se děje v hlavě Arabů, než Arabové sami a neberou je vážně.

Přesvědčivost a schopnost fascinace islamistického diskurzu vyplývá z toho, že jde o jediný monoteismus, který předpisuje povinnost války v rámci náboženské praxe a je jediným proudem, který je schopen formulovat svoji ideologii ve vlastních termínech a z vlastních zdrojů, nezávisle na Západem psané historii. Je schopen rozvinout, nezávislou vizi světa a dějin. Daří se mu dokonce infiltrovat své termíny do diskursu svého protivníka a tím jej mást. Posun je přitom postupný a na Západě se mu nevěnuje dostatečná pozornost: ještě v případě Iránu a uchopení moci Chomejním se mluvilo o „revoluci“, jejímž plodem byla „islámská republika“, používaly se tedy termíny ze západního arsenálu porozumění historii. V případě Islámského státu se mluví o „chalifátu“ a „džihádu“, přebírají se tedy již termíny původem z islámské civilizace, jejichž obsah a dosah západním komentátorům uniká, zatímco je naprosto zřejmý pro každého muslima.