Ostrovan za knižním pultem

4. listopadu 2010

V knihkupectví Ostrov na pražském Novém Městě je to cítit novými knihami i novou omítkou. V době, která knihám věští katastrofu, tu nadšenci hrdě zdvihají vlajku tištěného slova. Leckomu to může připadat zvláštní. Proto jsme se na oblíbenou četbu, kriminál i zkušenosti ze současného prodeje ptali „muže za pultem“ Vladimíra Šebka.

* LN Dnes vedete nové knihkupectví Ostrov, jehož motto zní: „ostrov v moři komerce“. Co ale byla vaše vůbec první četba?
Všechno začalo Kájou Maříkem. Toho mi četla máma, my jsme katolická rodina. Sám jsem pak přešel na foglarovky.

* LN Proti Kájovi Maříkovi jsou šípáci docela drsná parta.
Je to rozdíl asi jako Beatles a Rolling Stones. Idolem staršího bráchy byl zase anglický spisovatel dobrodružných příběhů Artur Ransome. Po vzoru jeho hrdinů jsme si dokonce postavili loď Vlaštovku a brázdili rybník v rodném Neveklově. Velký náraz přišel na potravinářské střední škole v Pardubicích, kterou jsem končil v roce 1978. Měli jsme skvělou učitelku češtiny, profesorku Miladu Skalickou. Měla zásadní vliv i na dva pardubické disidentské spisovatele, Petra Kabeše a Jiřího Grušu. V té době obecné tuposti měla tahle neuvěřitelná bytost odvahu, její hodiny češtiny byly zážitky. Nejenže recitovala zpaměti francouzské prokleté básníky, v jejích hodinách nebylo nic tabu. Vykládala nám o Škvoreckém, když se o něm nesmělo ani špitnout. Diskutovali jsme, pořád se nás vyptávala, bylo to svobodné.

* LN Jako dnes všude.
To nevím, mělo by to tak být. Ale nevěřím, že to je jen a jen dobou. Záleží na osobnostech. Opravdové osobnosti se nepodělaly ani za totality.

* LN Na střední vám už asi Foglar přestal stačit.
Četl jsem samozřejmě i samizdaty. Pro mě je pořád zásadní kniha Příliš hlučná samota Bohumila Hrabala. Tu jsem dokonce opsal, svázal, pustil do oběhu. Tehdy jsem si uvědomil, co pro mě literatura znamená. To hrabalovské soustředění na outsidery, zdánlivé outsidery, je plné křesťanského étosu a to nekončí Hrabalem. I Tolkien má takového na první pohled ňoumu, půlčíka, ale právě ten přece nese prsten. Z banálního pohledu je přece i Ježíš Kristus v průšvihu, kamarádi ho zradí, skončí strašně. Ale z toho pronikavějšího pohledu právě outsideři často žijí život, který má přesah, smysl. A to mě zajímá, životní přesah, vysmeknutí se z banality. Tohle hledám v literatuře. Číst knížky nemusí být jen zábava. Člověk se ale musí nejprve naučit číst, je to styl života. Jak začíná Hrabalova Příliš hlučná samota? „Já když čtu, tak vlastně nečtu, já si naberu větu a cucám ji jak bonbon, tak dlouho se do mne vstřebává, až je nejen v mém mozku a srdci, ale hrká mými žilami až do kořínků cév.“

* LN Ta potravinářská průmyslovka byla tedy opravdu zvláštní. Co následovalo?
Kriminál.

* LN Za knihy?
No právě, po škole jsem dělal v Praze v antikvariátu. Pak jsem kvůli vojně nastoupil do ČKD. S bráchou a dalšími jsme ovšem už měli tajnou dílnu, vlastně továrničku, knížky jsme přepisovali, cyklostylovali, ofocovali. Během několika let jsme vydali asi stovku knih, přebírali jsme je ze Sixty Eight Publishers nebo ze samizdatových edic, třeba z Havlovy Expedice. Když mě sebrali, tak jsem alespoň věděl, že ty knihy jsou už v rukách tisíců lidí. Jeden z naší party se sesypal a vypovídal, tak jsem měl paragraf podvracení republiky ve skupině, od tří do deseti let. Vypadalo to hrozivě, ale nakonec nesehnali svědky a z vazby mě pustili. To trestní stíhání mě nezastavilo. Brzy také přišly demonstrace a policajti měli jiné starosti, vyráběli jsme samizdat ve velkém. Po revoluci jsem nastoupil do pražského knihkupectví Seidl. Tam jsem pracoval sedmnáct let.

* LN Vaše nynější knihkupectví Ostrov, stejně jako Seidl, patří k elitním. Podobných je v hlavním městě tak pět šest. Čím se lišíte od běžných krámů, kde leží hromady knih na pultech?
Jak jsem říkal, číst knihy, to je styl života. Čtenář vycítí, kde jsou lidé, kteří knížky neprodávají, jako cihly, ale něco o nich vědí. Jsme tu pro malá nakladatelství, pro která se prostor v knižních obchoďácích zužuje, protože nevydávají tituly pro okamžitou masovou spotřebu, jako jsou třeba kuchařky nebo rozhovory s pop zpěváky. K nám míří ti, které zajímá próza, poezie, fotoknihy, filozofie, našimi partnery jsou nakladatelství Arbor vitae, Togga, Kant, Torst a Za tratí, spolupracujeme se spoustou dalších. Ale zas takový puritán nejsem. Když chce někdo třeba Harryho Pottera, jásám.

* LN Ale stejně. V éře internetu a nastupujících čteček se pustit do „kamenného obchodování“ zavání rizikem. Možná jste parta nenapravitelných romantiků.
Spíš pragmatiků. Obecně snad čte méně lidí, ale z každodenní zkušenosti za pultem prostě vím, že procento, které potřebuje určitý typ literatury, je víceméně pořád stejné. Je tu ovšem víc mladých, kteří sáhnou raději po knize v originálním jazyce, což je skvělé. Technice se nebráním, ale jen za mého života skončily kazety, elpíčka, cívkové magneťáky, zřejmě končí cédéčka, kniha ale zůstává, je to jistota. V té prostě nejde zrušit program.

JÁCHYM TOPOL