Šestašedesát vybraných staveb ukazuje, že snad není domu, jenž by si nezasloužil dostat druhou příležitost. Kniha, vůbec první svého druhu, zahrnuje revitalizace, konverze, dostavby přístavby, které se uskutečnily v jednadvacátém století. Staré se potkává s novým, zachraňuje se to, co se zdálo neopravitelné. Uchovává se paměť rodinných domů, měšťanských i funkcionalistických vil, ale také chalup, roubenek, statků, stodol, mlýnů a dalších objektů. Každý příklad může sloužit jako inspirace pro budoucí stavebníky, ale také jako důkaz, že práce s odkazem minulosti se vyplatí. „Právě rekonstrukce jsou oblastí, v niž česká architektura dosahuje evropské kvality,“ je přesvědčen spisovatel Petr Volf, jeden z autorů knihy: „Každý starý dům je pro architekta a konstruktéra výzva. Jako by jim skutečnost, že nezačínají na nule – rozvíjejí přece to, co už stojí –, dodávala sílu a odvahu, aby byli co nejkreativnější a také nejdůslednější.“

Druhý díl vzpomínek architekta Zdeňka Zavřela se týká jeho soukromého života a rodinného zázemí, které jsou však s profesní kariérou úzce propojeny, a doplňují tak souběžně vydanou profesní kroniku Tři životy architekta (KANT 2021). Kniha osobních vzpomínek je určena především těm, které první díl zaujal, anebo těm, kteří se s autorem osobně či zprostředkovaně setkali.
Záměrné rozdělení vzpomínek na profesní a soukromou část pomáhá dokreslit řadu autorových osobních rozhodnutí souvisejících s proměnami společnosti nejen v Čechách, ale i během let v emigraci. Hlubokou jizvou v jeho životě zůstává nesporně okupace v roce 1968 a její důsledky, s nimiž se vyrovnáváme až dodnes. Tato kniha také ilustruje osud české rodiny, která nachází své místo v odlišné cizí společnosti. Je možná i jakýmsi předobrazem budoucích osudů, jež pod tlakem změn národních hranic a zvyklostí budou přetaveny do jiné a odlišné podoby.
Závěrečné kapitoly se věnují autorově příspěvku ke změnám v současném českém vysokoškolském prostředí a postupným proměnám v životě mladších generací.

Je příznačné, že si Milan Pitlach za průvodce svého fotografického cyklu podmanivě atmosférických krajin zvolil Zarathustru. Nejedná se však o ilustrace či snad interpretace jeho promluv z přelomového díla Friedricha Nietzscheho, které fotografie v knize doprovázejí, ale – což je mnohem cennější – o jejich vzájemný dialog. Pitlach ve svých fotografických záznamech krajin nepoužívá laciné efekty ve snaze upoutat či ohromit diváka přímočarými a líbivými obrázky, jde až na samu hranici niternosti a intimního prožívání, kdy nechává svůj vnitřní svět, své úvahy, meditace a vize projevit v podobě skutečných – vyfotografovaných krajin. Motivy, které zařadil do své knihy, ať už jsou to záběry na nedozírné rozlohy moře a pouště nebo bez ustání proměnlivé nebe, snímky zachycující paměť kamenů a nezkrotnou sílu živlů či připomínky extází v tanci a okamžicích lásky, vypovídají o vznešené síle přírody a ohromující energii života. A právě také v tom spočívá ona neobvyklá blízkost a korespondence s Nietzscheho filozofickou tvorbou. Pitlach se spolu s Nietzschem ptá po podstatě a smyslu lidské existence, proto jsou jeho fotografie tak naléhavé, tak hluboce lidské.