Knihkupectví Ostrov

A
Texty Jaromíra Zeminy o Adrianě Šimotové zahrnují úsek vymezený léty 1965–2014, tedy doby, kdy jí uspořádal vůbec první individuální výstavu, která se konala v Galerii Československého spisovatele v Praze a její smrtí, doplněný o nové texty vzniklé pro tuto knihu za posledních pět let.
Zeminovy eseje jsou osobní i podstatu tvorby vystihující a sdělné, díky tomu, že vznikaly kontinuálně, téměř šedesát let, zahrnují celým opus jejího díla, života i myšlenkového vývoje, citových propadů a zrání. Adriana Šimotová o své tvorbě napsala „Tři čtyři hodiny se soustředím a pak teprve přijde okamžik, kdy se dám do práce. Když ten okamžik propásnu, už se k tomu nemůžu vrátit. A když začnu pracovat příliš brzy, tak je to nenaplněné.“ Texty Jaromíra Zeminy, jako by vznikaly podobně, i v tom, kdy Šimotová říká: „Zajímá mě i to, co tam není vidět, ale já vím, že to tam je.“

Nejde, jen o knihu kunsthistorickou, Zemina má svůj osobitý styl, propojující lyriku a epikou a díky téměř celoživotnímu záběru napsal knihu, která je znalým vhledem, a snad i klíčem k životem propojenému dílu jedné z nejvýznamnějších postav české kultury po Druhé světové válce. Vhledem, kterého v této hloubce nikdo jiný, než Jaromír Zemina není schopen.
„To, o čem chci mluvit, je člověk. Jeho pozice ve světě. Člověk ve své tělesnosti i v duchovní oblasti.“ Adriena Šimotová

Limitované vydání sebraných textů Jana. Jana Nováka sdružených ve třech knihách s názvem Labutí sádlo představuje ojedinělý a osobitý básnický úkaz, který se vzpírá jakékoli kategorizaci, přičemž na čtenářskou percepci klade nesmírné nároky. Ovšem tomu, kdo mu dá čas, kdo se mu otevře, je následně odměněn oduševnělým a zcela jedinečným světem, který nemá v české poezii obdoby. Elitní, nekompromisní poezie pouze pro vyvolené, poetika postrádající jakýkoli sentiment, pěnu dní, kýčovou lyriku nebo naivní spiritualitu. Zapomenutý autor, který překlenul svou dobu a opomenut nepozorovaně posunul hranice poezie za její horizont…

Nezajímají mě moc formy. Vlastně ano, ale vždy až v druhém kroku. Zajímají mě vztahy a konkrétní fyzické pobývání na zemi. Nejsem proto člověk jednoznačné estetiky. Heterogenity by se člověk neměl bát, jde o to se s ní naučit žít. Josef Pleskot Architekt Josef Pleskot (* 1952) je i širší veřejnosti známý celou řadou staveb jako jsou například Průchod valem Prašného mostu na Pražském Hradě, ČSOB banka v Radlicích, rekonstrukce Pivovaru a úprava Zámeckého návrší v Litomyšli, rekonverze industriálního areálu v Dolních Vítkovicích v Ostravě nebo lávka pro pěší v Písku. Josef Pleskot se od roku 1989 také často zapojuje do různých veřejných debat, je zván do médií a dotazován v rozhovorech. Architektura je pro něho věc veřejná, upozorňuje, že v popředí by neměla být jen estetika, ale právě nastavení společenských vztahů. Obsáhlý výbor rozhovorů s Josefem Pleskotem z let 1989-2019 dává nahlédnout do vývoje myšlení výrazného českého architekta a zároveň otevírá širší pohled do dějin české architektury po roce 1989. Se všemi tématy, která se v rozhovorech objevují a postupně rozvíjejí – kontext stavění, vztah stavby a městského prostoru, veřejný prostor, prolínání domu a přírody, paměť místa a krajiny, smysl památkové péče, schopnost současné architektury adekvátně dotvářet a rozvíjet historické dědictví – jsme se museli po pádu komunistického režimu nově vypořádat. Zásadním tématem Josefa Pleskota je sociální a společenská role architektury a z ní vyplývající zodpovědnost architekta nejen za své dílo, ale i za celek vztahů a souvztažností v němž je uchopeno. Bez velké nadsázky lze napsat, že Josef Pleskot je jakousi krystalizační postavou české architektonické debaty. Její obraz i odraz zachycuje kniha rozhovorů.