Knihkupectví Ostrov

Geografie Edenu je kniha o umění, poesii a krajině, v níž autor pátrá po kořenech a výhoncích plíživé hrůzy, číhavého děsu a tichého zkoprnění. Ze svých osobních archivů Linhart vytahuje na povrch polozapomenuté či zcela opomíjené autory a jejich díla a svou originální interpretací nabízí jiný pohled na umění.

Kniha je rozdělena do čtyř oddílů. První část je věnována vnímání krajiny a poutnictví od jeho počátků. Není to pouze dobyvatelství a romantismus, ale autor zdůrazňuje i přínos díla Thomase Berryho a nové ekologie a negativní recepci přírody. Druhou část knihy tvoří soubor esejů věnovaných fenoménu aktivního poutnictví, urbanismu, zobrazování brownfieldu a s tím spojený retrofuturismus nebo reálné ukotvení steampunku. Zvláštní kapitolu v této části tvoří autorovo nazírání na hnutí geopoesie, která přesahuje do třetí části knihy. Zde je důležité poznat básníky a spisovatele v jejich krajině, kterou se snaží pochopit a přijmout. V posledním oddíle knihy autor uvádí své překlady z angličtiny, například texty R. L. Stevensona nebo Johna Buchana.

Další sbírka básníka a výtvarníka Pavla Preisnera.

Impuls pro psaní haiku přišel od Pavla Jungmanna. Sbírky haiku jsem si pořizoval během posledních dvaceti let. Vždy jsem byl příznivcem a čtenářem haiku, ale psát je mne nikdy předtím nenapadlo. Nepočínal jsem si tak, že bych si řekl, tak a teď napíšu sedmnáctislabičnou báseň. Když mne něco zaujalo, zkoušel jsem vjem poskládat do tří řádků o pěti, sedmi a pěti slabikách. Expozice a pointa. Nádech a výdech. Zpočátku mi texty přepadaly do čtvrtého verše, ale po poměrně krátkém čase jsem i bez počítání slabik začal skládat haiku kupodivu téměř bez potíží.

Řekne-li se „čeští umělci v meziválečné Paříži“, každému se dnes vybaví především jména František Kupka, Josef Šíma, Jindřich Štyrský a Toyen. Řeklo-li se totéž uměnímilovnému Pařížanovi dvacátých let, vybavil si v prvé řadě jména Georges Kars, Othon Coubine a François Zdenek nebo François Maurice Eberl. Zvláště jim je věnována tato kniha, která se snaží zmapovat jejich pohyb na meziválečné umělecké scéně ve Francii, nejvíce v jejím hlavním městě, a na několika příkladech prozkoumat kontext i mechanismy jejich pařížského působení, účast na výtvarných salonech, samostatné výstavy v galeriích a přijetí jejich tvorby dobovou kritikou. Kniha neopomíjí ani další „Pařížany“ Aléna Diviše a Editu Hirschovou. Stává se tak nenahraditelným ucelením obrazu, který zachovali v Paříži působící čeští umělci.