Knihkupectví Ostrov

Studie francouzského politologa a geopolitika Bertranda Badieho Nejsme už sami na světě (Nous ne sommes plus seuls au monde. Un autre regard sur l'"ordre international", La découverte, Paříž, 2016) je výstižným a stručným shrnutím základních prvků diplomacie, pravidel zahraniční politiky, tak, jak se v průběhu dějin konstituovala, a charakteristikou současné situace v této oblasti.
V historickém přehledu, který tvoří první část knihy, Badie popisuje zrod rozhodujících pojmů státu, suverenity, hranic, moci, války, míru a mezistátních vztahů na úsvitu evropské modernity v kontextu westfálského míru, jehož role je pro danou oblast po velmi dlouhou dobu (až do r. 1918, respektive 1945-48) veskrze rozhodující. Westfálský mír znamená definitivní nahrazení reziduí mlhavého středověkého universalismu nikdy ve skutečnosti nerealizované představy jednotného křesťanského impéria pragmatickým uznáním statu quo pro skupinu stejně suverénních států, které mezi sebou navazují vztahy, uzavírají smlouvy a především bojují. Vytvoření moderních evropských států je tedy konkomitantní s uznáním (často pravda jen de facto) států jiných, tj. Druhého, který je více méně stejný jako Já. Rozhodujícím momentem pro takto umožněné mezinárodní (spíše mezistátní) vztahy je ovšem poměr sil, především pak sil vojenských. Konstrukce státu spadá v jedno s budováním vojska, odtud pak charakter hypermilitarizace evropských států v powestfálském období. Války se vedou mezi státy pomocí jejich vojenských sil. Tato militarizace přinesla pak evropským mocnostem rozhodující výhodu při expanzi do zbytku světa v 19. století, kdy se jim podařilo všude westfálský systém vnutit, samozřejmě v pro ně samé drtivě výhodném smyslu. 19. století vůbec představuje dle Badieho klasickou podobu systému, kdy se světovláda koncentruje v rukou oligarchického klubu rozhodujících mocností (Anglie, Francie, Rusko, Německo, Rakousko, později USA,), který diktuje svá rozhodnutí mocnostem sekundárním (Itálie, Turecko, skandinávské země, atd.), jež s plnoprávnými členy klubu nemohou soutěžit, nemluvě o koloniích, jež jsou jednoduše vlastnictvím členů klubu. Právě v tomto kontextu se vytvořila pravidla mezistáního styku, pravidla uzavírání smluv a rovněž implicitní pravidla válčení.
Po skončení studené války, které se zprvu interpretovalo poněkud zjednodušeně jako vítězství amerického tábora, dochází v mezinárodní politice k podstatným změnám, které Badie vyzdvihuje. Jde mj. o vynoření nových státních aktérů, kteří nejsou nikterak závislí na westfálském systému, vynoření vlivných mimostátních čnitelů velmi různé provenience, rozbití státního monopolu na informaci a na desinformaci, krizi a oslabení států vůbec, jak západních, tak i nově konstituovaných (např. v Africe). K tomu se pojí vynoření nového způsobu válčení a nové konfliktuality, která se vyznačuje asymetrií a deteritorializací. Klasické vojenské zásahy jsou v tomto kontextu málo účinné. Konečně se ukazuje rovněž omezená účinnost americké "soft power", která může sice ovládat kulturu, ale jen málo proniká do chování společenství integrovaných radikálními ideologiemi.

Rozpravy, polemiky a úvahy o tom, co lze považovat za důstojnou náplň života a obhajoba lidského práva rozhodovat o svém bytí i na jeho samotném konci, ve chvíli, kdy člověk ztrácí možnost ukončit život vlastní rukou. Kniha se žánrově pohybuje na pomezí reportáže, eseje a etického cestopisu.

Obsah knihy Klub obyčejných smrtelníků je časově ohraničen rokem 2019 a místně vymezen českým prostředím. V takto zvoleném rámci provádí autor pátrání na ožehavé téma eutanazie. V podstatě se tedy jedná o vymezování tohoto složitého pojmu formou dialogů i osobních úvah, jeho zasazování do souvislostí, včetně přesahů do oblastí, které s touto problematikou blíže či vzdáleně souvisejí. Rozumí se samo sebou, že tak složité téma nemůže být pojednáno vyčerpávajícím způsobem, nicméně jeho různé aspekty jsou naznačeny v základních rysech, které mohou posloužit jako výchozí body k vlastním úvahám, ať už se čtenář instinktivně či vědomě kloní na jednu nebo druhou stranu.
Formálně zvolil autor přístup chronologický. Kniha, jež se žánrově pohybuje na pomezí reportáže, eseje a etického cestopisu, začíná popisem loučení se zesnulým přítelem. Teprve zvolna a postupně přecházejí rozpravy a polemiky v úvahy o tom, co lze považovat za důstojnou náplň života. Toto takřka detektivní pátrání se pozvolna proměňuje v obhajobu lidského práva rozhodovat o náplni vlastního života i na jeho samotném konci ve chvíli, kdy člověk ztrácí možnost ukončit život vlastní rukou. Skutečnost, že autorův postoj k tomuto závažnému rozhodnutí je jednoznačně od prvních stánek deklarován, nevylučuje nejistotu, váhavost, vědomí složitosti a souvislostí s tímto nelehkým rozhodnutím spojených. A, což jistě není zanedbatelné, poskytuje možnost nahlédnout do názorů opačných, vycházejících z odlišných premis a pracujících s jinými argumenty.

Příběh z předválečných Sudet ukazuje, jak hluboká a bolestivá rána přetrvává ve vztazích, když jsou zasaženy fanatismem.

Barevné podkolenky jsou příběhem nemanželského dítěte, chlapce křtěného Botičem, kterého jeho matka svěří „na vychování“ do německé rodiny žijící v Potočné, malé vesničce v Orlických horách. Hoch se tak bezděky ocitá mezi dvěma světy – českým a německým. On ovšem oba tyto světy považuje za své – plynule přechází z češtiny do němčiny, má své přátele jak mezi Čechy, tak mezi Němci. To se ale v době vzrůstajícího nacionálního fanatismu změní. Náhle se ocitá jakoby mezi dvěma mlýnskými kameny: pro Němce je až příliš Čechem a pro Čechy zas až příliš Němcem.
Všechny tyto vzpomínky na dětství a dospívání se mu vybavují, když se po mnoha letech vrací do Potočné, aby na žádost tamějšího starosty doplnil v místní kronice prázdná místa, zející po odsunutých německy mluvících obyvatelích. Zaniklý svět někdejší sousedské pospolitosti, rámovaný travou zarostlými půdorysy odstřelených domů, však již není možné vzkřísit k životu. Jediným pojítkem s minulostí se mu tak stává setkání s dávným přítelem Silbernáglem řečeným Zilbr, německým Židem, kterého se za války snažil uchránit od transportu do koncentračního tábora, a jejich společné vzpomínání...
A je to také Zilbr, kdo se zasloužil o neobvyklý titul nové knihy Michala Novotného. Každým rokem si v den Hitlerovy smrti, 30. dubna, navléká barevné podkolenky a obchází v nich celou Potočnou. Jaká úleva oproti fašizující bílé!