Soubor všech písňových textů, které Pavel Zajíček složil v rozmezí více než čtyřiceti let především pro svá sólová vystoupení, soubor DG 307, ale také pro Plastic People, Půlnoc a Fiction a nezařadil je do svých básnických sbírek. Do knihy jsou vřazeny i Zajíčkovy překlady z angličtiny. Texty odrážejí umělcovo vnímání dobové reality, osobní naladění, existenční situaci a emotivní reakce. Dají se číst jako dobový dokument, ale především jako poezie. Jsou řazeny podle doby vzniku a umístění na konkrétním hudebním nosiči, doprovozeny obálkami nosičů a fotografiemi z koncertů.
Když v první půli 70. let napsal Pavel Zajíček (1951-2024) první texty pro právě vzniklé hudební těleso DG 307, vstupovali hudebníci na pódium hospody v Klukovicích s obavami, jestli je posluchači, zvyklí na Plastiky, nebudou považovat za úplné blázny. Antihudba, jak svou disharmonickou produkci sami muzikanti pojmenovali, spojená s téměř kazatelským hlasovým projevem, naopak na přítomné působila jako zjevení. Publikum bylo ze Zajíčkova naléhavého apelu nadšeno. Současně ale někteří jedinci vyjadřovali obavy. Strachovali se, jak na úpěnlivě vykřičená zoufalství zareaguje státní moc. „Vždyť vás zavřou,“ vzpomínal Ivan Čeleda, jeden z hudebníků, na reakci z davu, když dozněla několikrát opakovaná výzva přestat číst / přestat jíst / radši spát / na vše srát, která se ve skladbě Hrůzy opakuje po každé sloce. Obavy byly oprávněné a Zajíčka skutečně za jeho texty zavřeli, ale až za tři roky. Do té doby hráli DG 307 před publikem undergroundového společenství ještě několikrát a Zajíček své texty přednášel se stále stejnou vervou. „Chiliastický kazatel, apelující jazykem ... na nás na všechny, kdo jsme se rozhodli tvořit a žít v undergroundu, abychom neztratili odvahu a lidskost,“ napsal svého času Ivan Jirous. Částečně se mýlil. Zajíček své slovo nesměroval pouze do řad svých souputníků. Slovo pro něj znamenalo vše a vyslovením své myšlenky, obrazu, snu se obracel k celému okolnímu světu, stvrzoval tak vlastní existenci. Vlastním jazykem, charakteristickým pro jeho další dílo.
Na konci 70. let, poté, co strávil rok ve vězení, je Zajíčkova tvorba spojena vesměs s mladšími hudebníky. Disharmonické tóny, dosud vévodící zvuku DG 307, už se prolínají s melodickou linkou a dravý apel cílený směrem ven obrací autor více sám k sobě. V textech se odráží Zajíčkovo vnitřní ustrojení, jeho svět neustálých pochyb, existenciální beznaděje a opuštěnosti. Lamentování jako sup letící nad krajinou snů / nenacházím maso, do kterýho bych se zakous svědčí i o značném pocitu osamělosti. Konec 70. let v Československu nepředstavoval pro umělce Zajíčkova formátu zrovna ideální prostředí, spíše naopak. Přesto autor nikdy režim nekritizoval přímo z politické perspektivy. Stačilo sdělit pocity: Tvůj kraj jde do prdele / stejně jako můj kraj jde do prdele. Jde o jednoduchou a jasnou zprávou vnímání stavu věcí veřejných.
Poslední, dalo by se říci třetí třetina Zajíčkova uměleckého zápasu začala v půli 90. let po jeho návratu z exilu. DG 307 už není kompaktním hudebním celkem, ale PZ a neustále se obměňující množina muzikantů. Disharmonii nahrazuje melodie s výrazným podílem smyčců a často až tesklivá hudba souzní se Zajíčkovou novou polohou romantického básníka, jak se o něm vyjádřil již jednou zmíněný Jirous. V textech je dosud patrná emotivní existenciální poloha autora, převládá však určitý stesk nad ztracenými ideály: Tolik započatejch cest / bez cíle neukončenejch / co jsem za sebou zanechal / ty hromady pouštního písku / proměňujícího se bouří / jinak nic, objevují se i motivy lásky, ticha a něhy: Růžová mlha, zahalující krajinu / jako vobraz milování / vycházející slunce / zvláštní pocit něčeho / co se nevopakuje. Abychom ale Pavla Zajíčka nepředstavili jako umělce, který se z mladého bouřliváka proměnil v poklidně stárnoucí celebritu, byť na nejistém poli avantgardy, je dobré připomenou jeho poslední hudební umělecké dílo nazvané Životy? Nebo Bludné kruhy.
