Dosud málo známý a nezaslouženě zapomenutý výtvarný fotograf Rupert Kytka (1910-1993) patří do generace umělců spjatých s meziválečným amatérským hnutím. Nejvýznamnější práce ovšem vytvořil až v šedesátých letech jako zakládající člen olomoucké skupiny DOFO, prvního poválečného československého fotografického sdružení (vzniklo roku 1959), k jejímuž věhlasu přispěli později například Ivo Přeček a Vilém Reichmann. Z této doby vynikají zejména Kytkovy snímky v duchu poezie všedního dne (se styčnými plochami s tradicí surrealismu a imaginativního umění) a fotografie blížící se svým výrazem umění op-artu či informelu (mj. skleněné struktury). K jeho vrcholným snímkům patří zátiší v exteriéru i interiéru, často citlivě zobrazující odhozené a různě destruované předměty. Fotografickou dráhu pak Rupert Kytka zakončil výjimečným souborem Dobrá země (1969-1979), kdy zejména v detailech opět prokázal schopnost mistrovsky rytmizovat námět. Zhodnotil tak zároveň celoživotní zájem o fotografii horské krajiny. Reprezentativní výběr (téměř padesát kvalitních reprodukcí) z Kytkova neokázalého, ale dnes již klasického díla je uveden průkopnickou studií Lukáše Bártla a uzavřen soupisem výstav umělce.

Miroslav Tichý:Les formes du vrai/Forms of truth - anotace
Like the Prague exhibition that provided the opportunity to publish it, this book is the 'explosive' result of the meeting between two personalities with a heretical reputation: the great photographer Miroslav Tichý and the former situationist Gianfranco Sanguinetti. Both are better known internationally than they are in the Czech Republic. 
Their paths were destined to cross - simply for the originality and radical nature of their approach to life. Tichý's work inspired Sanguinetti to make critical and riveting insights into the art of our age. While his comments may fuel polemical debate, they cannot leave the reader indifferent.
The photographs by Tichý that are being presented for the first time in this book and at the City Gallery Prague represent a strict selection that prioritises the eloquence of symbols that pervade Tichý's work and which are, according to Sanguinetti, the key to his art