Fotografie nejnovějšího souboru Josefa Koudelky vznikaly dlouho, jak je ostatně pro autora typické. Pořídil je v letech 1991 až 2017 na více než dvou stovkách archeologických míst v oblasti Středozemí. Česko-anglická publikace přináší výběr čtyřiceti fotografií doprovázených textem francouzského archeologa Alaina Schnappa a jím vybranými citáty cestovatelů, historiků a spisovatelů, kteří o těchto stavbách v minulosti psali. Kniha vyšla u příležitosti stejnojmenné výstavy konané v Uměleckoprůmyslovém museu v Praze.
Josef Koudelka vždy fotografoval svět, jenž mizí a je potřeba si jej připomínat, ať už šlo o životní styl Romů, vpád vojsk Varšavské smlouvy do Československa, náboženské slavnosti či krajiny poznamenané lidskou činností. Ve svém souboru fotografií ruin zachycuje dříve reprezentativní stavby řecko-římského světa, dnes proměněné pouze v pozůstatky své bývalé slávy. Přežily zkázu času, a proto mají sílu, kterou se Josef Koudelka snažil převést do obrazu a zpřítomnit. Jak k tomu podotýká sám autor: „Ruiny nejsou minulost, ale budoucnost. Jednou všechno kolem nás budou ruiny.“

Nakladatelství Torst vydává jako svou 700. publikaci fotografickou knihu Bohdana Holomíčka Album 1958–1977, která přináší na 176 stranách 238 snímků z prvního dvacetiletí jeho tvorby. Jedná se o druhou z řady knih s jednotícím názvem Album, která mapuje jeho fotografické dílo. První z nich, Album Václav, vyšla v roce 2016 a zachycuje Václava Havla od roku 1974 až do smrti v kruhu nejbližších přátel, se spisovateli, divadelníky, s manželkou Olgou, ale i s českými a světovými politiky. Fotografie Bohdana Holomíčka jsou již po více než šedesát let intimní kronikou životů mnoha lidí, které potkal. Vyprávějí o tom, že každý člověk je jedinečný a že lidský život má smysl. Jeho snímky přinášejí do života lidí radost, touhu prožívat každý okamžik naplno, vidět krásu a inspiraci ve všední každodennosti. O tom svědčí i jeho strhující osobnost. Teoretička umění Hana Buddeus ho jednou oprávněně nazvala „apoštolem lásky“. Historička fotografie Anna Fárová ho charakterizovala jako „fotografa přátelských setkání, zachycujícího pozitivní situace, okamžiky milosti, záblesky lásky za magického přispění světla“. Historik fotografie Antonín Dufek napsal, že „jeho fotografie jsou často přirovnávány k deníku, ale jak čas běží, stále víc se ukazuje, že je to spíš památník a kronika. Památník vzniká v komunikaci s ostatními a slouží také jejich paměti. V Holomíčkově případě jde o autobiografii, která se však stává i generační výpovědí; jeho snímky jsou sice subjektivní, mají ale obecnou platnost a reflektují vzpomínky celé společnosti.“

Je příznačné, že si Milan Pitlach za průvodce svého fotografického cyklu podmanivě atmosférických krajin zvolil Zarathustru. Nejedná se však o ilustrace či snad interpretace jeho promluv z přelomového díla Friedricha Nietzscheho, které fotografie v knize doprovázejí, ale – což je mnohem cennější – o jejich vzájemný dialog. Pitlach ve svých fotografických záznamech krajin nepoužívá laciné efekty ve snaze upoutat či ohromit diváka přímočarými a líbivými obrázky, jde až na samu hranici niternosti a intimního prožívání, kdy nechává svůj vnitřní svět, své úvahy, meditace a vize projevit v podobě skutečných – vyfotografovaných krajin. Motivy, které zařadil do své knihy, ať už jsou to záběry na nedozírné rozlohy moře a pouště nebo bez ustání proměnlivé nebe, snímky zachycující paměť kamenů a nezkrotnou sílu živlů či připomínky extází v tanci a okamžicích lásky, vypovídají o vznešené síle přírody a ohromující energii života. A právě také v tom spočívá ona neobvyklá blízkost a korespondence s Nietzscheho filozofickou tvorbou. Pitlach se spolu s Nietzschem ptá po podstatě a smyslu lidské existence, proto jsou jeho fotografie tak naléhavé, tak hluboce lidské.