V tomto průkopnickém spojení umění a vědy zkoumá hudebník, neurolog a kognitivní psycholog Daniel J. Levitin souvislosti mezi hudbou a mozkem. Snaží se zodpovědět otázku, proč se nám hudba tak líbí a jaký význam má pro nás její hraní, skládání či poslech.
Levitin se v knize staví proti různým významným myslitelům, kteří tvrdí, že hudba vznikla pouhou evoluční náhodou či že je to aktivita určená jen pro zábavu. Autor tvrdí, že hudba má pro náš druh zcela zásadní význam. Na základě nejnovějších výzkumů a hudebních příkladů od Mozarta přes Duka Ellingtona až po Van Halena odhaluje, že její význam může být ještě důležitější než jazyk a navíc zcela zapadá do konceptu „přežití nejsilnějšího“.
Hudba je mezi všemi lidskými činnostmi výjimečná jednak tím, že je všudypřítomná, jednak proto, že je tak starobylá. Nechybí v žádné nám známé lidské kultuře, kam jen sahají naše historické záznamy. Jedněmi z nejstarších hmotných artefaktů nalezených při vykopávkách na místech sídel moderního člověka i jeho předků jsou právě hudební nástroje: kostěné flétny a bubny zhotovené z pařezu a přes něj natažené zvířecí kůže. Kdykoli se lidé sejdou, ať už z jakéhokoli důvodu, objevuje se tam i hudba: svatby, pohřby, promoce, odchod mužů do války, sportovní události, noční život, modlitba, romantická večeře, matky konejšící své děti a vysokoškoláci studující se sluchátky v uších. Hudba byla a je součástí našeho každodenního života.
Takto všudypřítomný fenomén zatím unikal hlubšímu vědeckému zkoumání. Jak vzniká tón a jak melodie? Jsou vzpomínky i hudba „uloženy“ ve stejné části mozku? Proč nám někdy v hlavě uváznou písničky a nemůžeme se jich zbavit? Má náš mozek nějaké zvrácené potěšení z toho, že nás pomalu přivádí k šílenství nesmyslnými reklamními znělkami? S těmito a dalšími otázkami se autor v knize snaží vypořádat.

Kniha Klavírní myšlení Ivana Klánského představuje čtenářům významnou osobnost současného pianistického umění, prof. Ivana Klánského. Pojednává o jeho tvůrčím a pedagogickém zrání, životní cestě od jeho prvních klavírních krůčků přes studia na konzervatoři a AMU v Praze až po jeho rozsáhlou pedagogickou praxi. Zachycuje jeho začátky v roli klavírního pedagoga a postupné utváření svébytné, osobité metodiky, kterou mimořádně úspěšně uplatňuje ve své pedagogické praxi. Tato metodika je čtenáři přiblížena prostřednictvím myšlenkového vnímání hudby Ivanem Klánským a je vyjádřením jeho estetických a etických postojů v oblasti interpretačního umění. První kapitoly jsou věnovány životní dráze a stěžejním pilířům jeho klavírní metodiky, jakými se jeví diagnostika výkonu interpreta, práce klavíristy s časem a zvukem, fyzicko-technické zákonitosti klavírní hry. Přibližují i nejoriginálnější součásti jeho pedagogicko-metodického systému, kterými se stala impulzová metoda a metodický princip rozčleňování interpretace na horizontálně nebo vertikálně hudebně zpracované plochy. Další kapitoly rozebírají názory a pohledy Ivana Klánského na interpretaci hudby jednotlivých hudebněhistorických období od 17. do 20. století.

Autor se zabývá problematikou postavení klasické hudby v uplynulých sto letech, konstatuje rapidní úpadek zájmu o tuto hudbu a hledá příčiny, které k popisované situaci vedou nebo vedly. K problematice se nevyjadřuje jako sváteční návštěvník koncertních síní, ale jako vzdělaný a zkušený skladatel, pedagog, rozhlasový pracovník, dramaturg a všestranně erudovaný muzikant.
Otomar Kvěch je velmi dobře informován o všech současných hudebních směrech a technikách a zřetelně rozeznává skutečné hudební hodnoty od nejrůznějších imitací, bezobsažných mystifikací a pochybných hudebních výtvorů. Na ty se nebojácně zaměřuje, nikoho nešetří, jeho tvrzení jsou ale přitom odborná, obhajují a vysvětlují určité hodnoty. Polemizuje s těmi, kteří si osobují právo vydávat o hudebním umění soudy, a přitom bývají mnohdy v situaci, že ani „nevědí, co nevědí“. S jeho postoji není nutno bezvýhradně souhlasit, jedná se o sdělení autora, o vyjádření toho, čemu věří, co a proč dělá. Klíčem k této knize je konstatování v závěru díla: Někomu se může zdát, že tento spis útočí na kdekoho. Není to jeho úmyslem. Cílem je obrana hodnotových kritérií a výše kvalitativní laťky, která byla nastolena těmi nejgeniálnějšími tvůrci, obrana toho nejlepšího, co bylo vytvořeno – obrana hudby. Jde také o obranu před mnohými ne úplně ideálně vzdělanými a ne ideálně poučenými – a taky ne průkazně talentovanými – jedinci v oboru hudby, kteří však mají možnost ovlivňovat její chod.