Co to znamená, když řekneme, že hudba má tělo? A dále že je toto tělo nějakým způsobem tvůrčí? Kniha Tělo hudby Ondřeje Galušky ukazuje, že způsob, jakým běžně o hudbě hovoříme, možná přehlíží něco velmi podstatného.
Těla hudebníků a posluchačů, zvuk konkrétních nástrojů a gramodesek, jedinečnost koncertů a společenský kontext, takové věci je třeba vyloučit, pokud chceme mít nějakou jednoduchou a ucelenou teorii hudby. Autor naopak volí stylově různorodý přístup a filosofickou argumentaci osvěžuje experimentálními texty, ve kterých se dostává i na taková témata jako povodňová turistika či alergická reakce. Text sám tak působí jako svébytná kompozice. Zároveň dává do souvislosti řadu známých i méně známých textů, a může tak sloužit jako velmi široký úvod do problematiky tělesnosti v hudbě.

U počátků české moderní hudby stály dvě velké osobnosti, Bedřich Smetana dílem skladatelským a Otakar Hostinský činností vědeckou a kritickou.
Ve Smetanově operní tvorbě, navazující na Wagnerovu koncepci dramatického díla, spatřoval Hostinský pokrok, za jehož prosazení bylo nutno bojovat. Jiné tvůrčí poetiky považoval za nepokrokový a tedy méně významný umělecký projev.
Hostinského mylnou záměnu pokroku s vývojem převzali jeho žáci v čele se Zdeňkem Nejedlým, Otakarem Zichem, Vladimírem Helfertem a Josefem Bartošem. Jako přední hudební vědci a kritici prosazovali v době bojů o Dvořáka jednostranně pojatou pokrokovou linii české hudby, kterou viděli v tvorbě Smetanově a jeho pokračovatelů, Fibicha, Foerstera a Ostrčila. Další skladatelské osobnosti, jako Dvořák, Suk, Novák a Janáček, do této linie nezapadali a jejich hudba byla hodnocena jako konzervativní, eklektická, naturalistická a primitivní.
Tato kritická předpojatost vedla k rozdělení odborných hudebních kruhů na dva protichůdné tábory a vyvolávala v tisku prudké polemiky zejména na přelomu prvního a druhého desetiletí 20. století. V této etapě bojů o českou moderní hudbu vzrůstala úroveň hudební kritiky i v souvislosti s rozvojem hudebního tisku a hudební pedagogiky. Na odbornou scénu vstupovali absolventi pražské varhanické školy a pražské konzervatoře: Karel Stecker, Karel Knittl, Karel Hoffmeister a Václav Štěpán. V jejich spisech a kritikách narůstal význam strukturní analýzy jako důležité součásti k posouzení umělecké hodnoty díla. Ve dvacátých letech pak došlo k rozpadu těchto skupin a Zich s Helfertem zásadně přehodnotili svůj počáteční zaujatý postoj.
Ve společensky napjaté atmosféře třicátých let se začala kriticky projevovat mladá a ideologicky nezatížená generace v čele s Aloisem Hábou, Karlem Janečkem a Mirko Očadlíkem, reflektující i tvorbu skladatelů evropské avantgardy.

U počátků české moderní hudby stály dvě velké osobnosti, Bedřich Smetana dílem skladatelským a Otakar Hostinský činností vědeckou a kritickou. Ve Smetanově operní tvorbě, navazující na Wagnerovu koncepci dramatického díla, spatřoval Hostinský pokrok, za jehož prosazení bylo nutno bojovat. Jiné tvůrčí poetiky považoval za nepokrokový a tedy méně významný umělecký projev.
Hostinského mylnou záměnu pokroku s vývojem převzali jeho žáci v čele se Zdeňkem Nejedlým, Otakarem Zichem, Vladimírem Helfertem a Josefem Bartošem. Jako přední hudební vědci a kritici prosazovali v době bojů o Dvořáka jednostranně pojatou pokrokovou linii české hudby, kterou viděli v tvorbě Smetanově a jeho pokračovatelů, Fibicha, Foerstera a Ostrčila.
Další skladatelské osobnosti, jako Dvořák, Suk, Novák a Janáček, do této linie nezapadali a jejich hudba byla hodnocena jako konzervativní, eklektická, naturalistická a primitivní. Tato kritická předpojatost vedla k rozdělení odborných hudebních kruhů na dva protichůdné tábory a vyvolávala v tisku prudké polemiky zejména na přelomu prvního a druhého desetiletí 20. století. V této etapě bojů o českou moderní hudbu vzrůstala úroveň hudební kritiky i v souvislosti s rozvojem hudebního tisku a hudební pedagogiky.
Na odbornou scénu vstupovali absolventi pražské varhanické školy a pražské konzervatoře: Karel Stecker, Karel Knittl, Karel Hoffmeister a Václav Štěpán. V jejich spisech a kritikách narůstal význam strukturní analýzy jako důležité součásti k posouzení umělecké hodnoty díla. Ve dvacátých letech pak došlo k rozpadu těchto skupin a Zich s Helfertem zásadně přehodnotili svůj počáteční zaujatý postoj. Ve společensky napjaté atmosféře třicátých let se začala kriticky projevovat mladá a ideologicky nezatížená generace v čele s Aloisem Hábou, Karlem Janečkem a Mirko Očadlíkem, reflektující i tvorbu skladatelů evropské avantgardy. O tomto meziválečném období bojů o českou moderní hudbu bude pojednávat druhý díl této knihy.