Próza Popis jednoho zápasu je prvním Kafkovým rozsáhlejším literárním pokusem, který se dochoval. Je to typ experimentální literatury, avšak ne ve smyslu programového experimentu, jaký známe ze soudobého i pozdějšího modernismu a avantgardy. Autor si tu – chtěje zachytit vnější, ale především svůj vnitřní svět naprosto přesně a autenticky, bez ohledu na literární konvence a vzory – doslova zkoušel, jak, či zda vůbec, dovede vyjádřit to, co vidí, i své nálady, afekty, zážitky, ale také, v neposlední míře, své fantazie a sny.

Popis jednoho zápasu dává možnost nahlédnout do počátků procesu, v němž krystalizoval Kafkův specifický, ve 20. století s ničím nesrovnatelný způsob psaní a znázorňování světa. Celý text pozůstává z řady víceméně samostatných úseků bez vzájemné souvislosti, která by ukazovala na nějaký jednotný ideový záměr nebo dějový plán. O psychologické motivaci jednání postav nemůže být řeč, postavy nepředstavují žádné pevně dané charaktery. Ani sám vypravěč v první osobě není uchopitelný jako jednotná instance.
V atmosféře textu lze vysledovat zřetelný pocit ohrožení, ale není to spíš nespokojenost sama se sebou, pocit trapnosti z vlastní existence? Zřejmé je, že na takové otázky se Kafka svým textem nesnaží dávat žádné odpovědi; pouze konstatuje jisté stavy, podává „popis“. Což platí pro celé vydávané životní dílo.
Popis jednoho zápasu je z tohoto hlediska prvním vyjádřením toho, že Kafka přikládal svému „psaní“ přímo existenciální závažnost: psaní pro něj byla životní potřeba či nutnost, jediná činnost, jež ho cele naplňovala; takové naplnění mu, jak si postupně uvědomoval, nemohlo poskytnout povolání, manželství, společenské postavení či jiné konstanty života. Účelem (a pro něj samého zdůvodněním) již tohoto raného textu tedy pro něj nebylo napsat kus literatury, nýbrž „popsat“, tj. sepsat si z duše všechny možné obavy, nejistoty a nenaplněné potřeby, s nimiž se nedokázal vyrovnat v reálném životě. Kafka tedy nepsal, aby oslovil čtenáře, nýbrž psal takříkajíc pro sebe – a úžasný, dodnes nevysvětlený paradox jeho odkazu je, že tím svým psaním pro sebe oslovil a hluboko zasáhl tolik čtenářů jako málokterý spisovatel 20. století.
Kategorie
Beletrie

Dvousvazkový výbor z poezie a esejistiky Jeleny Švarcové, uznávané autorky leningradského undergroundu a přední současné ruské básnířky.

Jelena Švarcová (1948-2010) u nás bohužel zatím neznámá, patřila k předním básníkům současné ruské poezie. Vystudovala Leningradský institut divadla, hudby a filmu, ale od mládí psala verše a brzy se stala uznávanou autorkou leningradského undergroundu. Její poezie byla až do gorbačovské „perestrojky“ publikována pouze v samizdatu a také v zahraničí. První básnická sbírka Tancujuščij David vyšla v Paříži a v USA, další sbírka Stichi v roce 1987 v Paříži a v Mnichově. V Rusku autorka debutovala až v roce 1989 sbírkou nazvanou Storony svjeta, jež byla v první den vydání rozebrána. To už měla básnířka za sebou celou řadu čtení v Rusku i v zahraničí a zvali ji na evropské i zámořské festivaly spisovatelů. Zúčastnila se i Festivalu spisovatelů Praha. V roce 1999 obdržela prestižní cenu za literaturu Northern Palmyra Prize a v roce 2003 získala The Triumph Prize za sbírku Sočiněnija Jeleny Švarc (anglicky Works of Elena Schwarz, 2002). Její senzualistická lyrika si získala četné obdivovatele doma i v zahraničí. V roce 2010 zemřela ve svém milovaném Petrohradě, který s výjimkou svých literárních výjezdů po celý život neopustila.

Dva svazky v jedné krabici, samostatně neprodejné.

Nový svazek Lusobrazilské knihovny přináší vrcholnou divadelní hru jednoho z velikánů portugalského romantismu Almeidy Garretta (1799-1854), která na příběhu Manuela de Sousy Coutinha, hrdého šlechtice s nezlomnou vírou v moc rozumu a životní řád, ukazuje, že ani sebepočestnější život není chráněn před zásahy nevyzpytatelného osudu. Z neřešitelného konfliktu mezi rozumem a citem, ctí a láskou k milované ženě se rodí nový člověk, který pro sebe jediné východisko nalézá v Bohu - dominikán Luís de Sousa, pozdější slavný barokní spisovatel. Přeložila a doprovodnou studii napsala Marie Havlíková.