"Adepti jsou nenahraditelný zdroj poučení o době, ve které se necítí dobře. V noci se adeptům zdá o pekle, kde má sestra v Umění dlouhé zahnuté nehty. Odevzdanost, vytrvalost, trpělivost činí adepty velice nápadnými. Ve vzhledu není mezi adepty a západními žádný zásadní rozdíl. Od adeptů lze těžko očekávat, že se budou chtít prosazovat ve světě, kde se stal symbolem nesmrtelnosti generální Mojžíš. Adepti jsou adepti. Těla adeptů tvoří text Adeptů. Má ovšem někdo předpoklady adepty pochopit, když o nich neučí ve škole? Adepti budou zázrak. I na tykání určitě dojde." Tuto kompozičně i tvarově náročnou prózu psal autor v letech 1997–2007. Odvolává se na hermetickou tradici evropského myšlení, již však zároveň oživuje a přenáší do současnosti, když se snaží dění současného světa a jeho postav vidět právě skrze tuto myšlenkovou mřížku. Základní otázkou románu je, jak může vnímavý, otevřený člověk žít v současném světě, jaké jsou rámce, které si vytváří, aby obhájil svoje jednání a přítomnost.
