Bohumil „Bob“ Krčil, fotograf, dobrodruh a legendami opředená osobnost české exilové kultury, po sobě zanechal autentický životní příběh, formovaný neochvějným odhodláním žít bez kompromisů ve světě rozděleném železnou oponou. Poté co sedmnáctiletý Krčil roku 1969 opustil Československo, pobýval v alternativní komuně na jihu Francie, žil ve vesnici s tuniskými beduíny a zdokumentoval starobylou hašišovou kulturu severoindického údolí Kullu. S předtuchou nadcházející katastrofy vytvořil jedinečné fotografické svědectví o tisícileté kultuře afghánského Herátu, pár měsíců předtím než byl při sovětských náletech v roce 1979 zničen. Základnou se mu stal New York, kde připravil dva rozsáhlé samizdatové sborníky „Sebráno v New Yorku“ s cílem ukázat živou a tvůrčí československou komunitu. Z desítek rozhovorů s Krčilovými současníky a z obrovského množství sesbíraných dokumentů Jan Douša sestavil fundovaný a čtivý Krčilův životopis, který se zařadí k dosud chybějícím dílkům v mozaice našeho poznání české kultury 20. století. Obrazová příloha přináší velké množství dosud nepublikovaných vizuálních materiálů včetně řady nových zvětšenin vytvořených Janem Doušou z dochovaných negativů. Kniha „Bob Krčil: Žít, jako by šlo o život“ nám přibližuje jedinečnou uměleckou osobnost 70. a 80. let, jejíž přínos české kultuře dodnes není plně doceněn.

Na začátku nebylo nic, jen pustina, v níž se tyčil dům mocného Gabaláwího, otce čtyř synů. Slabosti neoddělitelně spjaté s lidskou podstatou vedou k vyhnání nejstaršího ze synů, jehož posléze do pouště následuje i syn nejmladší. Rodí se věčná touha po návratu do velkého domu našeho otce, kde jsme mohli žít v radosti a v blaženosti, jejichž míru jsme si dokázali uvědomit teprve, když jsme o ni přišli…

Děti naší ulice jsou ambiciózní mnohovrstevný román, který lze číst jen jako prosté příběhy rodů obývajících jednu káhirskou čtvrť devatenáctého století, anebo jako alegorii dějin lidstva, třech hlavních monoteistických náboženství, jejich proroků Abraháma, Ježíše a Muhammada, a doby, kdy zpití vědou a technikou zapomínáme pečovat o duchovno. Doby, kdy bezděčně zabíjíme Boha, jen abychom se ho pak zoufale snažili oživit.

Nagíb Mahfúz se ve svém kontroverzním románu nezabývá ničím menším než těmi nejzásadnějšími otázkami: Proč je na světě tolik bolesti? Co se stane, když se připravíme o víru? Co pro Boha znamená lidstvo? A co pro lidstvo znamená Bůh?

Děti naší ulice dnes nejsou jen knihou. Jsou symbolem politického, společenského a kulturního boje, jenž nikdy nekončí a jenž s každou další generací a s každým dalším obdobím nabírá novou, fascinující podobu. Jsou věčným příběhem o neměnnosti toho dobrého i zlého v nás.
Nagíb Mahfúz (1911–2006) je stále jediným arabským nositelem Nobelovy ceny za literaturu.

Dílo Ilse Aichingerové (1921–2016) není právě pro své vyhraněné literární kvality lehce přístupné. Ve své mnohotvárnosti však čtenáři nabízí další a další úhly pohledu a postupně se mu tak otevírá. Ve sbírce V žádnou hodinu autorka shromáždila dialogy a krátké scénky, v nichž sice vystupují konkrétní osoby či mluvčí, nicméně každá věta tu prolamuje všední skutečnost. Jak už titul napovídá, jedná se v bezčasí a místo děje je proměnlivé, neurčité, logické odvíjení událostí se nekoná, nicméně výsledkem rozhodně nejsou nezávazné hrátky. Mikroskopicky precizní technikou dialogů se zde daří Ilse Aichingerové vycizelovat okamžiky, místa a charaktery a současně je znejistit a zpochybnit.