Cejch je nedatovaným deníkovým záznamem dívky Dagny, která se po rozpuštění divadelní skupiny neklidně potuluje německými městy a obstarává si živobytí všemožnými způsoby: jako občasná prostitutka, podomní obchodnice s ozónovými tabletami, animírka v nočním lokále, kabaretiérka či šantánová tanečnice. Její radikální a sebedestruktivní upřímnost ve snaze uchovat si vnitřní čistotu se snoubí s místy až dětskou naivitou a bezbřehou dobrotou, s níž se hrdinka vztahuje k nevybíravým nárokům okolního světa. Explicitně či jen v náznacích tu jsou zobrazena veškerá dramata ženy jako objektu cizí volby.

Ve své době byla kniha přirovnávána k Hamsunovým a Dostojevského románům, z jiné perspektivy pak k Augustinovým a Rousseauovým Vyznáním. Z dnešního pohledu může být zdánlivě pasivní promluva vypravěčky rovněž vnímána jako anticipace écriture féminine, čímž předjímá pokusy o dekonstrukci objektivizující řeči o ženě, rozvíjenou teoretičkami jako Luce Irigaray a Hélène Cixous. Také v tomto ohledu se román čte jako strhující svědectví o strastiplném životě, které neztratilo nic ze své aktuálnosti.

Emmy Hennings (1885–1948) je známa především jako básnířka, herečka a dadaistická performerka curyšského Cabaretu Voltaire, který spolu se svým mužem Hugem Ballem v roce 1916 založila. Méně známé donedávna byly její autobiograficky laděné romány Vězení (Gefängnis, 1919) a Cejch (Das Brandmal, 1920), v nichž zpracovává své bezprostřední zkušenosti se životem na okraji společnosti.

H. J. Schädlich (1935) vypráví příběh pětadevadesátiletého bostonského emeritního profesora botaniky Fjodora Kokoschkina, jenž podnikne v srpnu 2005, provázen svým mladším pražským přítelem Hlaváčkem, cestu do Prahy, Berlína a Petrohradu, která pro něj ovšem neznamená pouhý turistický podnik, nýbrž něco podstatnějšího: setkání s vlastní minulostí i minulostí kontinentu. V Petrohradě r. 1918 zavraždili bolševici jeho otce, ministra Kerenského vlády, a Kokoschkin s matkou uprchl do Evropy – od r. 1922 žil v Berlíně, 1933 utekl před Hitlerem do Prahy, 1934 se definitivně usadil v USA. Prahu zase navštívil až v srpnu 1968, avšak těsně před 21. srpnem se náhle rozhodl odjet do Vídně. Gravitačním středem Kokoschkinovy cesty je Rusko: jako jeho osobní zkušenost i problém, ale především, jako věčný kulturní a geopolitický problém pro Evropu a ostatní svět. V Petrohradě Kokoschkin vydrží jen dva dny, pokus o smíření s minulostí (či přítomností?) ruského světa se nezdařil. – Tyto historické události jsou proloženy 5 kapitolami z Kokoschkinovy zpáteční cesty z Evropy do USA, které prezentují s ironickým odstupem rozhovory, částečně i osudy pasažérů na obří luxusní výletní lodi.

Po své prozaické prvotině Tam nahoře (Dauphin, 2005) a po témeř dvaceti letech představuje autor svou druhou prozaickou sbírku, tentokrát osmi krátkých povídek.

* * * * *

„Když jsem se před pár dny vpodvečer vracel od vody domů, zaznamenal jsem koutkem oka, že se na kmenu statné vrby, jejíž ohyb je mi tak příznivě nakloněn, že když prší, tak se pod ním při rybaření schovávám, něco pohnulo. Přerušil jsem dech i chůzi uprostřed kroku a strnul s pohledem upřeným na horní partie stromu. Toto náhlé zatuhnutí provádím z přesvědčení, že proměněného v sochu mě zvěř od stejně nehybného okolí tak snadno nerozpozná a nevyplaší se.
Velikostí připomínal menšího brhlíka, ale po kmeni se nepohyboval pro brhlíka typickým směrem hlavou dolů. Probarvení peří jsem kvůli pološeru nedokázal s určitostí rozeznat, ale silueta ptáčka proti zašedlému nebi mi naznačila, že se jedná o subtilnějšího opeřence s tenčím a výrazně delším zobáčkem, který se po kmeni starého stromu posouvá jakýmsi přišoupáváním vzhůru.
Risknul jsem to a popošel k němu blíž...“

* * * * *

„Jak jsem po otevření masivních dřevěných vrat opatřených nápisy Peníze tu nejsou, Zlato je zakopáno v okolí a posbírání dalších indicií naznal, před statky nehybnými dává přítel v životě přednost spíše statkům pohyb­livým. Uprostřed garáže určené pro hasičské vozy totiž stálo přítelovo skutečné bydliště – obytný přívěs. Jeho příklon ke všemu pohyblivému dokládal rovněž stařičký stříbrný mercedes v kombíku zaparkovaný opodál proti proudu potoka a jízdní kolo opřené o oprýskanou zeď domu; to kolo, které podle svého vyprávění – a vám to jistě přijde přehnané a nadevše pitomé – směnil, když mu bylo dvacet tři let, za byt v Bratislavě.“

* * * *

„Dnes už nikam nepojedu, to bylo jasné. Přiložil jsem do ohně a nanosil další dříví na noc. Pak jsem vylil všechnu vodu, která do loďky napršela, a natáhl se na její měkké dno. Mírné pohupování mě brzy uspalo a zdál se mi sen o třech dívkách. Stály nehybné, nahé a běloskvoucí na mramorové desce, která se s nimi velmi pomalu vznášela nad řekou, a upíraly svůj zrak před sebe. Uprostřed plošiny plápolal oheň a nebe nad nimi bylo plné až neskutečného množství hvězd a komet, které přes něj neustále přelétaly z jedné strany na druhou, aby zhasínaly tak rychle, jak zasvítily. Vesmír se dál rozpínal, jako když donekonečna nafukujete balónek a on ne a ne prasknout. Nemělo to začátku ani konce. Jedna z hvězd ale najednou zacinkala a já pomyslel na Vánoce. Ale ona cinkala dál tak dlouho, až mě vytrhla ze snu, a dokonce cinkala i poté, co jsem se probudil. Zmatený jsem se zvedl a vylezl z loďky, přiložil do ohně trochu suchých klacků a teprve poté jsem si všiml, že cívka mého navijáku postrádá již většinu vlasce.“