Kniha Neviditelný člověk představuje Pavla Hozu po jeho knize historické (Slověnice. Dějinný příběh malé obce na Podblanicku) a prozaické (Uloupená duše) tentokrát jako esejistu, který jde v těch nejlepších stopách české literární esejistiky dvacátého století. Své eseje psal mnoho měsíců pro rozhlasovou stanici Vltava. Témata jeho esejů jsou vždy konkrétní, ale směřují k obecnému. Jsou to – česká krajina, historie a současnost, etická dilemata, rychlost dnešní doby, lidská odpovědnost. Pro Hozu je důležitý jazyk, kterým své eseje píše – esej je pro něj maximálně vycizelovaným slovesným útvarem. Eseje ve svazku doplňují portréty českých básníků, kteří jsou Hozovi autorsky i lidsky blízcí a kteří jsou spjati s literární Cenou Františka Hrubína. Pavel Hoza žije v Benešově kde pracuje jako profesor české literatury na místním gymnáziu a působí jako kulturní organizátor.

Malířky Květa a Jitka Válovy vyrostly a zemřely doma v Kladně. Když jim byly čtyři roky, zemřel jim tatínek a s maminkou a dvěma staršími sestrami se ocitly v opravdové nouzi, která trvala desítky let. K tomu přišla válka a byly totálně nasazeny v Poldi Kladno. Od útlého věku kreslily a snily o malování. Podařilo se jim vystudovat UMPRUM, ale jejich výtvarné pojetí a politický postoj režim nepřijal, zůstaly v ústraní. Zlom nastal až po výstavě v roce 1983, kdy se o jejich existenci a mimořádném talentu dozvěděla veřejnost. Hovory s Jitkou Válovou vedla novinářka Marcela Pecháčková v roce 2009. O Jitce si povídala také s její přítelkyní Adrienou Šimotovou a s několika dalšími osobnostmi včetně Majky Vydrové, Jitčiny asistentky po Květině smrti. Původním záměrem byla kniha rozhovorů. Když Jitka dala autorce k dispozici svůj neuspořádaný archiv s deníky, dopisy, skicami a básněmi, práce na textu na dlouhých dvanáct let zamrzla. Teprve letošní 100. výročí narození dvojčat Válových se stalo impulzem k dokončení knihy. Publikace nabízí velké množství dosud nezveřejněných fotografií a snaží se zachytit tuto jedinečnou umělkyni co nejautentičtěji včetně jejího syrového vyjadřování. Jitka vedla velmi prostý život, často na hraně zoufalství, ale i tak zůstala do posledního dechu veselá. Taková je i tato kniha.

Čtvrtá prozaická kniha historičky umění Mileny Slavické navazuje na její první dvě knížky (Povídky jamrtálské a Hagibor) a tvoří s nimi trilogii. Jde o knihy vzájemně propojené, které mají téměř stejné literární hrdiny (ve smyslu jejich základního charakteru) a hlavní postavy mají stejná jména. Všechny tři knihy vypovídají o přibližně stejné době. A všechny tři jsou neseny „lokální imaginací“, každá z nich je inspirována určitým místem. Slavická je zkušená, precizní vypravěčka, její styl je vyzrálý, přesný a sytý. Podobně jako u prvních dvou knih, i součástí knihy Na Betáni jsou autorčiny fotografie. Milena Slavická (* 1949) byla v letech 1990 až 1996 šéfredaktorkou časopisu Výtvarné umění. Působila jako kurátorka výstav současného českého a zahraničního umění a jako editorka a vydavatelka knih, katalogů a sborníků. Od roku 1999 do roku 2015 přednášela na Akademii výtvarných umění v Praze. Je autorkou knih UB 12 a Flug-Entfernung-Verschwinden. Konzeptuelle Moskauer Kunst. Nakladatelství Torst jí vydalo knihy povídek Povídky jamrtálské, Hagibor a Ona.