Folgore da San Gigmignano (asi 1270–1332) současník Dantův, zanechal nerozsáhlé dílo: 32 sonetů, k nimž bývají přiřazovány tři sonety sporné atribuce. Součástí tohoto zjevně fragmentárního celku jsou dva sonetové „věnce“, které patří k tomu nejlíbeznějšímu, čím nás obdarovala bohatá toskánská kultura z počátku 14. století. Folgorova osobnost je zdokumentována jen skrovně: dochovalo se o něm několik zmínek v listinách sienského a sangimignanského archívu. Z jednoho takového dokumentu, vypořádávajícího dědictví po jeho synu Stefanovi, se dozvídáme, že se vlastně jmenoval Giacomo a že Folgore (jméno, jež sám užívá ve svých sonetech a jež znamená „lesk“ a „záři“) je přezdívka. Nepochybně si ji vysloužil svým básnickým nadáním. Z jiného záznamu vyplývá, že v roce 1295 sloužil jako prostý voják ve vojsku sienské komuny. Kdy zemřel, nelze říci: někdy mezi roky 1317 a 1332. Přeložil Jiří Pelán.