Čtvrtá sbírka poezie Pavly Melkové kontinuálně navazuje na autorčiny předešlé básnické knihy. Pokračuje v cestě procházení každodenností, na níž se prostor vnějšího prostředí prolíná s vnitřním světem člověka. Básně nám mohou otevírat oči, učinit vnímání citlivějším, rozeznívat duši. Po jejich přečtení už strom, zeď, horizont, ulice, řeka či kámen nejsou stejné jako včera. Listí tančí a ruší hrany města, bystřina prochází našimi zády, lopatky jsou zárodky křídel, dřevěná podlaha odhaluje bosým nohám řez životem stromu, voda prchá před nehybností země, přelévání stáda ovcí připomíná jedinečnost každé chvíle, strmý oblouk ptačího letu ukazuje tvar křivky záchrany, kůň nás učí, jak předat tíži těla zemi. Slova vykreslují obrazy okamžiků, v nichž se intimní subjektivní prožitek dotýká universa a stav duše se propojuje s vlastnostmi okolního světa. Autorka, architektka, má i díky své profesi dar hluboce vnímat jednotlivé a proměnit je v obecné, kterým je stavba básně, to je vzácné.