Dosud nevydané rukopisné dílo brněnského historika a pedagoga Bohdana Chudoby (1909–1982), žijícího od roku 1948 v exilu, čítá desítky svazků, mezi nimi několik románů, pohádky, povídky i práce esejistické a memoárové. Jeho vrcholem je obří práce Člověk nad dějinami, esejisticko-literárně-historické uchopení vývoje evropské civilizace, evropského člověka a evropské vzdělanosti od pravěku do dvacátého století. Chudoba se zde projevuje jako vynikající esejista vytříbeného stylu, vzdělanec světového rozhledu a neobyčejně osobitý myslitel. V českém kontextu jde o dílo svou šíří zcela jedinečné, nesrovnatelné s jemu podobným. Století za staletím kráčíme s Chudobou evropskou historií, kulturou, vzdělaností a politikou, nejsme však svědky shrnování faktů, ale osobité a velmi kritické interpretace. Chudoba promýšlí, přičemž Evropu vidí v souvislostech mimoevropských starověkých kultur a civilizací. Podobně jako Jindřich Chalupecký v knize Evropa a umění, i Chudoba ve své knize píše o tom, co naléhavě sám prožívá, nejde mu pohled z odstupu, ale doslova o život. Kniha je doplněna jmenným rejstříkem, zprávou o celku Chudobovy literární pozůstalosti, dvěma zasvěcenými doslovy a obsáhlou fotografickou přílohu, přibližující Chudobův život. Vychází jako první svazek souborného vydání Díla Bohdana Chudoby.

Vztah mezi myšlením a imaginací má zcela zásadní význam pro literaturu i filosofii. Kniha, v níž je konfrontováno středoevropské vnímání reality s myšlením sousedních kultur ovlivněných odlišnou historií.
Nová kniha Jiřího Pechara (1929), estetika, literárního teoretika, filosofa a překladatele vřazuje český pohled na prolínání filosofie a literatury do kontextu světové tvorby a uvažování. Některé Pecharovy úvahy mají své východisko v nazírání na určitá literární díla nebo na určité literární osobnosti, ať je to v souvislosti se středověkým myšlením Dantova Božská komedie, v souvislosti s úsilím o kulturní syntézu Goethe, nebo v souvislosti s nejdramatičtějšími aspekty života jednotlivce i společnosti rozbor románových děl Tolstého a Dostojevského.
Proustovo dílo dalo příležitost rozvinout jeho úvahy o prožitku toho, co se vymyká času, ale zároveň s tím i vazbě na vlastní já. S tématem imaginace souvisí ovšem i pasáž věnovaná Freudově interpretaci snů a vzpomínek z raného dětství, na kterou navazuje i úvaha o roli, jakou v určitých literárních dílech hrálo srovnání života a snu. V souvislosti s křesťanstvím a vírou Pechar vede také úvahy nad některými myšlenkami Jana Patočky. Skutečnost, že se v sledu jednotlivých partií knihy obráží i historie Evropy – se zvláštním zřetelem na historii českou, přemýšlí i nad někdejšími spory o smyslu českých dějin.

Vzpomínky Josefa Serinka, proslulého „Černého partyzána“, zaznamenal Jan Tesař v letech 1963–1964. K rukopisu se po čtyřiceti letech vrátil, připravil jej k vydání a vystavil kritickému zkoumání. Rozsáhlá komentovaná edice je dovršením práce Jana Tesaře věnované dějinám českého partyzánského hnutí za 2. světové války. Autor se v ní snaží inspirovat diskusi o možnostech dokumentovat aktivity, které se odehrály v konspiraci, a také šíře o problému kolektivní paměti jako rozhodujícím činiteli vytvářejícím a udržujícím národ.

První svazek obsahuje vzpomínky Josefa Serinka (1900–1974), rozčleněné do 18 kapitol a doplněné epilogem Jana Tesaře a dokumentárními přílohami. V prvních dvou kapitolách se Serinek vrací k událostem 1. světové války. Uvádí, že jako šestnáctiletý byl odveden a vzápětí dezertoval – zde jeho první zkušenost se životem v lesní ilegalitě, ale také zcizující zkušenost ve vztahu k vládnoucí moci. Třetí a čtvrtá část zahrnuje období první republiky (Serinek žil na území Sudet) a vypovídá mimo jiné o tom, jak se formovalo Serinkovo sociální, ale i vlastenecké cítění. V další části líčí události roku 1942, kdy byl i se svou rodinou kvůli svému romskému původu deportován do tábora v Letech, z nějž zanedlouho poté uprchl. Několik desítek jeho příbuzných v příštích měsících zahynulo v Osvětimi. Následují kapitoly o Serinkově dramatickém pronásledování a zároveň snaze najít spojence v záměru bojovat aktivně proti nacistům, která trvala až do léta 1943, kdy se mu povedlo spojit s formující se odbojovou skupinou kolem prof. Josefa Grni a kpt. Karla Štainera-Veselého na Vysočině a postupně začíná vytvářet vlastní lesní oddíl, jak z českých partyzánů, tak z ruských uprchlíků.

Druhý svazek tvoří podrobné Tesařovy Komentáře ke vzpomínkám Josefa Serinka, které jsou výsledkem více než desetiletého podrobného studia.

Závěrečný, třetí svazek edice obsahuje kromě oddílu Map, tabulek a diagramů k partyzánskému odboji na Vysočině především shrnující několikadílnou studii nazvanou Serinkovské inspirace, v níž se zabývá mj. metodologickými východisky záznamu a studia pramenů, místem Josefa Serinka v dějinách čs. Odboje, či otázkami, proč se v českých zemích během 2. sv. války partyzánské hnutí neprosadilo výrazněji a proč bylo tak snadno ovládnuto Sověty. Edicí České cikánské rapsodie se Jan Tesař pokusil splatit „dluh nejen vůči Serinkovi“. Zároveň pro něho byla příležitostí, aby „vyjádřil svůj poslední názor o tragickém vyústění té etapy československých dějin, jíž je Druhý odboj“.