Ivar Ekeland napsal veselý příběh o Hotelu Nekonečno a jeho hostech, Číslech. Příběh, který je doplněn půvabnými obrázky Johna O'Briena, velmi přístupným způsobem vysvětluje pojem nekonečna a potěší bez ohledu na věk všechny, které zajímá matematika.

V takovém hotelu jste ještě nikdy nebyli. Můžete jit,kam chcete, a všude jsou další a další chodby a další pokoje. I když je v tomhle hotelu úplně plno, vždycky se tam pro vás najde místo. Jak je to možné?
V téhle knížce se to dozvíte. Na chodbách hotelu můžete občas potkat Kočku, které spousta věci vrtá hlavou . . .
Jestlipak na ně Kočka přijde?

Publikace ZÓNA připomíná nezávislé umělecké aktivity, které v letech 1981 – 82 realizoval Jiří Sozanský v pomalu mizejícím městě Most, které muselo ustoupit těžbě hnědého uhlí. Jeho likvidace byla největší kulturní a ekologickou katastrofou té doby.
Jiří Sozanský ve svých doprovodných textech podává svědectví o tom, za jakých podmínek a z jakých motivů projekt připravoval, které další umělce a přátele k projektu přizval a proč i po více než třiceti letech se k tématu zaniklého Mostu stále vrací.
Ve své době znamenal projekt v mizejícím Mostě významný umělecký počin, který počátkem 80.let naznačil možnosti, kterými se výtvarné umění může ubírat mimo oficiální výstavní síně, ven do prostředí, inspirující svou dramatičností. Výtvarné artefakty byly postupně, spolu s celým městem Most, srovnány se zemí a tak zůstávají jako memento ve fotodokumentaci, kresbách autorů a filmu a také ve vzpomínkách těch, kteří měli odvahu se na místo vypravit. Významnou část publikace, kromě obrazového materiálu, tvoří dopisy a básně Emila Juliše, se kterým se Jiří Sozanský setkal v roce 1981. Tyto texty, stejně jako texty dalších účastníků a pamětníků projektu v Mostě, dobře ilustrují atmosféru doby.
Z podnětu Jiřího Sozanského vznikla básnická sbírka Emila Juliše ZÓNA reagující přímo na výtvarný projekt, který ve vyprázdněném a pomalu odstřelovaném městě Jiří Sozanský s přáteli vytvářel.
Publikaci otevírá dopis Jiřího Sozanského ze srpna 1981, ve kterém svému profesorovi Jiřímu Kotalíkovi, řediteli Národní galerie, sděluje svoje zážitky a postřehy z devastovaného města Most i motivy, které ho vedou k podstupování rizik při realizaci environmentálních akcí přímo na místě.
Kromě textů Jiřího Sozanského a Emila Juliše jsou v publikaci texty historiků umění Jiřího T. Kotalíka, Ivana Neumanna, Jiřího Šetlíka a Aleny Potůčkové, fotografů, kteří akce dokumentovali Jiřího Putty a Ivana Dolejška, filmaře Michala Baumbrucka, jehož dokument Evakuace zaznamenal postupné mizení města i s uměleckými artefakty, spisovatelky Edy Kriseové, architektů Jiřího Borla, Petra Kováře a Davida Vávry, básníka Taša Andjelkovskiho a dalších pamětníků, kteří se akcí v Mostě účastnili, či se s nimi setkali jako diváci.
Závěr publikace pak uzavírá text Jiřího Sozanského, ve kterém se opět vrací k osobnosti prof. Kotalíka a jeho významu pro kulturní život v dobách normalizace.

Ač byl Ivo Loos (1934-2009) celoživotní profesí architekt, významně se zapsal i do dějin moderní české dokumentaristiky. Do povědomí veřejnosti vstoupil jako fotograf v šedesátých letech. V roce 1970 debutoval výstavním cyklem Lunaparky /později nazvaný Poutě/ v Malé galerii Československého spisovatele na Národní třídě v Praze. Vystavený cyklus byl výsledkem desetileté práce a vnesl do československé fotografie novou kvalitu. Navzdory narůstající oblibě kinofilmového formátu se Loos neústupně držel formátu čtvercového. Jako architekt vnímal jeho zklidňující účinek na obraz. Tato zdánlivá statičnost dává vyniknout vnitřní dynamice, skryté, nevyslovené, a přece tak bouřlivé. Loose zajímaly hlavně významové vztahy, které vznikají ve vzájemných střetech anonymních lidských postav, tváří, mimiky a gest. Vztahy, v nichž lze vyčíst nejrůznější společenské obsahy. Obyčejnost, prostřednost – to Loos hledal na místech veřejných shromaždišť. Tušil, že právě v nich, v běžnosti životních stereotypů, je obsažena pravda o nás a naší době. Ve svých fotografiích z dalších cyklů i jen započatých sérií dokázal Ivo Loos vystihnout jedinečnost situace a charakter doby. Sestavil sérii „typů“, které spoluvytvářely socialistickou všednost. Loosovy fotografie jsou precizními dokumenty, které mohou být vnímány i jako podobenství o životě v diktatuře sedmdesátých let minulého století. A přesto je Loosův pohled na lidskou existenci do značné míry nadčasový. Fotografie mu byla vizuální pamětí a k jejímu hlubšímu významu podotýká, že “má schopnost říct nám, co jsme”. Ivo Loos chtěl vytvořit celkový obraz městské společnosti, svou fotografickou tvorbu však ukončil v roce 1975. Kniha tvoří průřez jeho cykly: Tváře, Češi, Párkaři, Cesty, Poutě a Hřbitovy. Zároveň obsahuje sérii unikátních fotografií vzniku a instalace náhrobku Jana Palacha, na kterém Ivo Loos jako architekt spolupracoval s Olbramem Zoubkem a který byl zanedlouho po instalaci zničen příslušníky StB.