Jako zasloužilý pamětník psychedelického hnutí nabízí William A. Richards čtenářům desítky let vlastní, nezprostředkované zkušenosti s výzkumem psychedelik. V této pozoruhodné knize se pohybuje jak na poli diskuzí o nejdůležitějších momentech psychedelického výzkumu, tak v hlubokých náboženských a metafyzických tématech, která probírá s péčí a smyslem pro detail. Autor nabízí rozvážné a pragmatické rady, např. jak si poradit s psychosomatickými potížemi při užití psychedelik, jak bezpečně maximalizovat potenciál k navození spirituálně transformativní mystické zkušenosti, jak mohou psychedelika dát smysl běžnému životu i prožitku umírání a jak mohou tyto látky udivujícím způsobem pomoci při těžkých závislostech nebo klinické depresi. Kniha Posvátné poznání věnuje hlavní pozornost zkoumání mystických prožitků, které jsou zřejmě tím hlavním a nejpřekvapivější zjištěním psychedelického výzkumu. Pokud jsou spirituální prožitky katalyzované psychedeliky nerozlišitelné od mystických stavů, jejichž líčení jsou náplní literatury všech větších náboženství, vědci a badatelé mají k dispozici jedinečný a drahocenný nástroj — mohou vcelku spolehlivým a replikovatelným způsobem zprostředkovat mystickou zkušenost. William A. Richards postupuje podrobně, systematicky a hovoří rozvážným, průzračným jazykem. Postupně tak stránku po stránce rozkrývá svou vizi úžasných hlubin lidské psýché a podobně úžasné krásy tohoto světa — vizi, která v jeho případě není jen jakousi vznosnou, nepodloženou metafyzickou spekulací, nýbrž dobře vystavěnou koncepcí, doloženou podrobnými popisy prožitků a vhledů pacientů a dobrovolníků.

Tento palčivý problém vychází ze současného stavu věcí, jeho řešení se opírá o teologii a Bibli. Je spíše intuitivní než spekulativní, přestože mnoho stránek má velmi solidní základ. Dokládá je svědectví autorova vlastního příběhu a mnišské zkušenosti.

Svazek Zápisníky I obsahuje deníkové zápisy Jiřího Němce na samostatných listech z roku 1960 a První (6. 8. 1961 - 12. 5. 1962), Druhý (15. 5. 1962 – 2. 5. 1963) a Třetí zápisník (10. 5. 1963 – 28. 10. 1964). Jiří Němec psal intelektuální deník soustavně více než patnáct let, od srpna 1961 – vyzván tehdy Vladimírem Holanem – do roku 1978. Zaznamenával veřejné aktivity, jichž byl účastníkem, i svou četbu, nad obojím pak v zápisnících vedl vlastní reflexe.
Zápisníky jsou svědectvím o vnitřním růstu jejich autora i vnějších zápasech, na kterých se podílel a jejichž středem bylo úsilí o svobodný život v podmínkách tehdejší komunisty ovládané společnosti a o „otevírání oken do Evropy“.
Němcovo myšlení je zaměřené k současnému orientujícímu promýšlení a uvádění Kristovy zvěsti do osobního i společenského života. Svazek Zápisníky I naznačuje šíři i hloubku, s níž v mladých letech do svého pojetí zahrnoval podněty českého i světového umění, zejména literatury (Florian a jeho Dobré dílo, Deml, Durych, Holan, Halas, Hejda, Kafka, Miller, Greene, Camus, Saint-Exupéry, Dürrenmatt, Gertrud von Le Fort, Chesterton) a filmu (Bunuel, Fellini).
Podle jednoho postřehu Jiřího Němce „v době, kdy katolická a pravoslavná teologie se staly na­prosto neaktuálním spekulováním a opakováním kdysi řečeného, byla to moderní literatura, která plnila funkci teologie - časové teologie“.
Přítomný svazek ukazuje nasazení Jiřího Němce, s nímž vstřebával aktuální evropské filosofické a teologické myšlení a při němž se v první polovině šedesátých let opíral především o intenzivní kontakt s Janem Patočkou a studium díla Teilharda de Chardin i jeho aktuálních teologických interpretací (Lubac, Tresmontant, Viallet, Heer, Chauchard, Kopp, Lepp, Leroy). Zároveň však ukazuje na neméně intenzivní dialog, vedený s přáteli a kolegy Ladislavem Hejdánkem, Václavem Freiem, Janem Sokolem, Petrem Pokorným, Stanislavem Sousedíkem, Milošem Černým či J. M. Lochmanem.

Pokud jde o reflexi západní teologie a filosofie, vyvažovalo prvořadé soustředění Jiřího Němce k Teilhardovu zjevu studium a četba dalších myslitelů, zejména Maurice Blondela, ale také Gabriela Marcela, Mircey Eliada, Romana Guardiniho, Martina Heideggera či Jeana Lacroixe.
Z prvního svazku Zápisníků vysvítá, z jakých myšlenkových základů se formulovalo dialogické uvažování Jiřího Němce a jak spoluutvářel podmínky pro mezikonfesijní sblížení mezi křesťany i pro pozdější diskuse s neortodoxními marxisty – jejichž možnosti se nakrátko otevřely ve druhé polovině šedesátých let –, aniž by při tom opustil zřetel k „nutnosti ,ortodoxie‘, zanoření do ortodoxní víry a její praxe, sžití s Církví“, neboť „takto je možno se uchránit ,diletantismu‘ a ostatně jen takto lze si představit vznik nové, přetvářející víry – ,nové‘ vzniká vždy jen na podkladě nejvyšší dosavadní komplexity, takovým ,náboženským‘ útvarem ,nejvyšší komplexity‘ je nesporně Církev“.