Dosud nevydané texty otce Jeronýma, které čtenář nalezne v tomto svazku, se týkají Eucharistie. Nepojednávají o ní vyčerpávajícím způsobem, vyslovují však podstatné.

Otec Jeroným byl pravý mnich, tedy vnitřně jednotný člověk. V hluboké harmonii prožíval dvě skutečnosti, které lidé rádi uvádějí do protikladu, kněžství a mnišský život. Dokonale tím vyjádřil svou odpověď na Boží povolání, které zaslechl jako mladý člověk a poté na prahu dospělého života: vzdávat Bohu slávu, sloužit mu, navázat s ním důvěrný vnitřní vztah, ze kterého se rodí přímluvná modlitba za spásu lidí.

Tyto texty byly psány v sedmdesátých letech minulého století pro mladého mnicha, který se připravoval na kněžství. Tlumočí však zkušenost, jež je stále aktuální.

Benedikt-Joseph Labre (25. nebo 26. 3. 1748, Amettes – 16. 4. 1783, Řím) nechodil po světě dlouho. Zemřel mlád, v Římě, v předvečer Francouzské revoluce, avšak délka života nerozhoduje. Rozhoduje intenzita, přínos, svatost. Nejstarší selský syn ze severofrancouzského kraje Artois odmítl právo na rodinný grunt. Jeho srdce toužilo po nejpřísnějším klášteře. Ale pro tělesnou i duševní křehkost se nikdy v klášterních zdech nezabydlel. Vzdal se pro Boha všeho, a Bůh mu za to odmítal splnit jeho touhu. Tak se Benedikt vydal na cestu. Stal se poutníkem a své odříkání si nosil s sebou. Jeho krajní askeze se oblékla do provazů deště v apeninských údolích, do hmyzích parazitů zalézajících mu pod oblečení, do opakovaného kamenování římskými výrostky, do oběda z neoloupaných pomerančů a ztvrdlého chleba. Postupem času začali lidé pociťovat Benediktovu svatost. Léčil, viděl jim do srdce, zářil, přes svůj odpudivý zjev. Tento u nás téměř neznámý svatý nemluvil mnoho, ale jím promlouval Bůh.

Po dočtení knihy znamenité francouzské autorky Agnes de la Gorce (1895–1976) možná leckdo pocítí – jako mnozí, kdo se s Benediktem setkali –, že nechce, aby odcházel z jeho života. Před steskem po tomto svatém žebrákovi nemusí být uchráněni ani čtenáři, kteří nevyznávají křesťanskou víru.

Jedná se o kritickou edici legendy o sv. Vintířovi (Vita s. Guntheri), která byla sepsána v břevnovském klášteře v polovině 13. století za účelem Vintířovy kanonizace. Durynský šlechtic Vintíř byl vlivným diplomatem ve službách otonských a sálských císařů v první polovině 11. století. V Bavorsku založil benediktinské proboštství v Rinchnachu, odkud řídil kolonizaci pohraničního hvozdu. Krátce před smrtí odešel do poustevny na české straně Šumavy na Dobré vodě, kde 9. října 1045 zemřel. Byl pohřben v klášteře na Břevnově, kde ho uctívali jako světce. Vita s. Guntheri sice není nejstarším pramenem k životu sv. Vintíře, ale je nejdůležitějším svědectvím o jeho břevnovském kultu. Dochovala se jen v jediném středověkém rukopise z osmdesátých let 14. století, nicméně raně novověké edice legendy obsahují její poněkud odlišné znění, které pochází z dnes již ztracených rukopisů. Proto je v této nové edici srovnáno rukopisné znění s textem těchto starobylých edic. K originálnímu latinskému textu je zrcadlově připojen moderní český překlad, který – jako první vůbec – obsahuje také Vintířovy zázraky. Edice je doplněna o dvojjazyčnou (českou a německou) obsáhlou studii o Vintířovi a jeho kultu, a o rukopisném a edičním dochování textu legendy. Připojen je seznam pramenů a literatury, jakož i jmenný a místní rejstřík.