Sbírka Roberta Runtáka zaujímá svým rozsahem i tím, jak je založena, výjimečné místo na výtvarné scéně, a to nejen v českém, ale i ve středoevropském prostoru. Zahrnuje prestižní výběr současného českého umění doplněný o reprezentativní přesahy do minulosti, zároveň však i díla „ikon“ současného evropského umění. Kniha se soustřeďuje na téma těla ve výtvarném umění od jeho projekce až po jeho „řeč“. Postupně se tak dostáváme od těla jako nekonečného zdroje scénářů ustavičných změn a režírovaných her přes „zobjektivněné“ tělo podléhající iluzi realismu až k tělu jako výrazu zosobnělého traumatu, odrazu v zrcadle. Každý ze tří představených principů vypovídá o specifické zkušenosti pohledu, se kterou umělec k tělu přistupuje, a současně o interpretaci diváka, o jeho „pohledu na tělo“, jeho projekci spatřeného. Uvedené téma je mapováno v širším evropském kontextu na malbě, soše a objektech zejména českých umělců. Kniha tak získává potřebný přesah, není „pouze“ představením výjimečné sbírky, přináší hlubší zmapování jednoho ze základních fenoménů výtvarného umění. Publikace vychází dvoujazyčně – česk

Perecův román W aneb Vzpomínka z dětství (1975) kombinuje dva zdánlivě nesouvisející texty: autobiografické vyprávění o životě malého chlapce za nacistické okupace a popis fiktivního ostrova poblíž Ohňové země, ovládaného a řízeného všudypřítomnými zákony sportu. Dokonalá organizace této „ideální společnosti” postupně degraduje před očima čtenáře v dystopický obraz nelidského pekla. Obě textové roviny se tak významově propojují a svým vzájemným působením vytvářejí znepokojivý celek evokující hrůzu holokaustu.

Dějiny významného šlechtického rodu Valdštejnů v 17. a 18. století nejsou jen dějinami ekonomickými či politickými, ale také dějinami přirozeného světa jedinců, kteří patřili k nejvyšší české aristokracii své doby. Předkládaná kniha nabízí pohled do každodennosti valdštejnských rezidencí, do reprezentačních strategií, jimiž se tento rod prezentoval vůči okolní společnosti, a do kulturní činnosti, kterou Valdštejnové podporovali. Snaží se odpovědět na otázky, jak česká šlechta doby barokní zacházela s vlastní minulostí, jak prožívala přítomnost na svých sídlech a jak rozvíjela vlastní zbožnost a zbožnost svých poddaných s vědomím věčného života po smrti. Tato kniha tak otevírá nanejvýš aktuální problematiku, jak a zda vůbec může člověk stimulovat u ostatních vnímání vlastní minulosti a jak lze zanechat budoucím generacím odkaz, v němž vymezí své místo v jejich paměti.