Bohumil „Bob“ Krčil, fotograf, dobrodruh a legendami opředená osobnost české exilové kultury, po sobě zanechal autentický životní příběh, formovaný neochvějným odhodláním žít bez kompromisů ve světě rozděleném železnou oponou. Poté co sedmnáctiletý Krčil roku 1969 opustil Československo, pobýval v alternativní komuně na jihu Francie, žil ve vesnici s tuniskými beduíny a zdokumentoval starobylou hašišovou kulturu severoindického údolí Kullu. S předtuchou nadcházející katastrofy vytvořil jedinečné fotografické svědectví o tisícileté kultuře afghánského Herátu, pár měsíců předtím než byl při sovětských náletech v roce 1979 zničen. Základnou se mu stal New York, kde připravil dva rozsáhlé samizdatové sborníky „Sebráno v New Yorku“ s cílem ukázat živou a tvůrčí československou komunitu. Z desítek rozhovorů s Krčilovými současníky a z obrovského množství sesbíraných dokumentů Jan Douša sestavil fundovaný a čtivý Krčilův životopis, který se zařadí k dosud chybějícím dílkům v mozaice našeho poznání české kultury 20. století. Obrazová příloha přináší velké množství dosud nepublikovaných vizuálních materiálů včetně řady nových zvětšenin vytvořených Janem Doušou z dochovaných negativů. Kniha „Bob Krčil: Žít, jako by šlo o život“ nám přibližuje jedinečnou uměleckou osobnost 70. a 80. let, jejíž přínos české kultuře dodnes není plně doceněn.

Čtvrtá prozaická kniha historičky umění Mileny Slavické navazuje na její první dvě knížky (Povídky jamrtálské a Hagibor) a tvoří s nimi trilogii. Jde o knihy vzájemně propojené, které mají téměř stejné literární hrdiny (ve smyslu jejich základního charakteru) a hlavní postavy mají stejná jména. Všechny tři knihy vypovídají o přibližně stejné době. A všechny tři jsou neseny „lokální imaginací“, každá z nich je inspirována určitým místem. Slavická je zkušená, precizní vypravěčka, její styl je vyzrálý, přesný a sytý. Podobně jako u prvních dvou knih, i součástí knihy Na Betáni jsou autorčiny fotografie. Milena Slavická (* 1949) byla v letech 1990 až 1996 šéfredaktorkou časopisu Výtvarné umění. Působila jako kurátorka výstav současného českého a zahraničního umění a jako editorka a vydavatelka knih, katalogů a sborníků. Od roku 1999 do roku 2015 přednášela na Akademii výtvarných umění v Praze. Je autorkou knih UB 12 a Flug-Entfernung-Verschwinden. Konzeptuelle Moskauer Kunst. Nakladatelství Torst jí vydalo knihy povídek Povídky jamrtálské, Hagibor a Ona.

Gerhard Rühm (*1930) patří ke klíčovým postavám evropské literární neoavantgardy. Studoval hudbu, specializoval se na dodekafonii a orientální hudební postupy, v padesátých a šedesátých letech byl členem legendární Wiener Gruppe, později působil v Berlíně a Hamburku, dnes žije a tvoří v Kolíně nad Rýnem. Jeho tvorba se vyznačuje intermediálními průniky mezi jazykem a hudbou, také mezi jazykem a obrazem. Píše poezii, prózu, dramatické texty, skladby pro klavír, vytvořil řadu pozoruhodných rozhlasových her, šansonů a hudebních kompozic, vizuálních skladeb, koláží, grafik. Jeho texty vycházejí z jazykově reflexivních směrů, jako je konkrétní poezie nebo dadaismus, v období Wiener Gruppe jsou patrné též vlivy surrealismu nebo černé romantiky. Rühm dodnes dokáže provokovat: mj. důmyslně pracuje s pornografickými motivy, střílí si z křesťanství, často vzývá estetiku ošklivosti, vulgarismu či banality. Provokace u něj ovšem nikdy není samoúčelná, z principu poukazuje na to, že v zásadě neexistuje nic, co by se nemohlo stát součástí poetického univerza. Při veškerém mediálním a tematickém rozpětí je však Rühm paradoxně minimalistou, tvůrcem, který dokáže vykřesat poetický účinek z pouhého jednoduchého tahu tužkou či správně vlepeného slova. V centru jeho tvorby stojí vždy co nejvyšší smyslovost či sensoričnost estetického vnímání, maximální kontakt s jazykem a jeho rovinami v čase a prostoru.