Anotace
Učebnice kontrapunktu a fugy Antonína Rejchy byla vydána v Paříži ve dvou svazcích v letech 1824 a 1826 pod názvem Pojednání o pokročilé hudební kompozici (Traité de haute composition musicale). Českému čtenáři předkládáme český překlad této dobové učebnice v jednom svazku pod názvem Pojednání o kontrapunktu. Spis navazuje na české překlady Rejchových učebnic melodie (Pojednání o melodii, Togga, 2012; první francouzské vydání z roku 1814) a harmonie (Pojednání o harmonii, Togga, 2014; první francouzské vydání z roku 1818). Rejcha názvem učebnice poukázal na skutečnost, že po dvou předcházejících spisech se právě zde pojednávaná nauka dostává do nejvyšších pater teoretického a kompozičního hudebního vzdělávání. Obsah učebnice tvoří nauka o kontrapunktických technikách a formách, jejichž vrchol tvoří kompozice fugy. Rejcha se obrací k předcházející tradici kontrapunktu minulých staletí jenom z toho důvodu, aby se od základního popisu starých přísných kontrapunktických pravidel odrazil k formulování moderního volného kontrapunktu, v jehož rámci se zejména modernizovaná fugová technika a forma měla stát účinnou součástí dobové hudební kompozice. Rejchův originální návrh modernizace kontrapunktu a fugy je cenným dobovým pramenem nejenom o zásadních inovacích výuky hudebněteoretických a kompozičních disciplín na pařížské konzervatoři, ale pro dnešního čtenáře se může stát zdrojem podnětných informací vyzývajících k novým úvahám o Rejchově vlivu na využívání kontrapunktického myšlení v dobové kompoziční praxi. Předložená edice českého překladu Rejchova pojednání o kontrapunktu a fuze je doplněna o poznámky, kterými v první polovině třicátých let 19. století Carl Czerny jako překladatel učebnice do německého jazyka okomentoval v krátkém časovém odstupu od prvního pařížského vydání některá témata v bilingválním německo-francouzském vydání spisu u vídeňského nakladatele Diabelliho.

První svazek monumentálního deníkového díla významného českého filmového režiséra. Nejde o běžný deník, ale o vyzrálé literární dílo, jedinečnou kroniku své doby. Z Juráčkova deníku vyšla dosud jen část zachycující šedesátá léta. Již ta ukázala, že jde o mimořádné dílo hodnoty nejen dokumentární. Pavel Juráček chtěl být a byl především spisovatel. Psal povídky, filmové povídky, scénáře a tento deník, dílo zachycující život v Československu v průběhu třiceti let, a následně i v exilu v Německé spolkové republice. Juráček měl dramatický a vypravěčský talent, byl mistrem popisu, charakterizace a dialogu. Svůj deník psal rukou do 33. vázaných sešitů formátu A5. Přítomná edice poprvé shrnuje celek Juráčkova deníkového díla v celku – ve čtyřech objemných svazcích. První svazek obsahuje texty psané od roku 1948 do roku 1956. Edici z autorových rukopisů k vydání připravila a svazek jmenným rejstříkem a ediční poznámkou opatřila Marie Kratochvílová.

Obtížně interpretovatelné krátké povídky Liliane Giraudon balancují mezi poezií a prózou (která neexistuje), provokací a matením, mezi intuitivní esejistikou a fantasmagorií.
Tucet textů krouží kolem tématu těla jako znepokojivého a zároveň nevyhnutelně, až sadovsky fascinujícího objektu, podrobeného násilí, růstu, pohybu, rozpadu. Stejnou unikavou organičností se přitom vyznačuje i „temná hmota“ jazyka.
Pokusy logu si tuto organičnost podmanit, strukturovat ji, nutně ústí ve frustraci, ale i houževnatost: Clarac nepřestává experimentovat s mezidruhovým křížením. Mladý muž provozuje hnilobnici. Jiného muže obtěžuje fekální čichová halucinace. Dívka krmí racky zmrzačenými rybami. Sochařka vyrábí z rozkuchaných panenek umělecká díla. Lidia rodí včely. Na hroby jsou pokládáni brouci. Překladatelé z mrtvých jazyků se v Purpurovém salonu bolestně setkávají se životem. Toto bipolární napětí uzavírá Liliane Giraudon do nepřizpůsobivých a leckdy nepříjemných obrazů.