Autor (* 1962) se narodil v jižních Čechách, ale od konce 80. let žije ve Francii. Píše francouzsky, napsal pět románů vysoce ceněných francouzskou literární kritikou i čtenáři. Jeho zatím poslední román Vomito negro (2011) je karibský příběh dvou sourozenců, kteří jsou již při první konfrontaci se světem, jak ho nalinkovala západoevropská a americká představa úspěchu a kariéry, předurčeni svým původem k osudu ztracenců.
Najít své "místo nahoře" stojí velké úsilí, a často to nejde jinak než doslova přes mrtvoly. Úsporný a přitom lexikálně nesmírně bohatý Hakův jazyk a specifický styl do češtiny přetlumočila Jovanka Šotolová.

Přestože výtvarné dílo a filmy Jana Švankmajera se dnes těší širokému mezinárodnímu uznání, které ho řadí mezi nejoriginálnější autory posledních desetiletí, mnohé stránky jeho života a tvorby zůstávají neprozkoumány. Žádná kniha se dosud nepokusila systematicky a komplexně vyznačit cestu utváření a vývoje v díle tohoto filmaře, výtvarníka, experimentátora, básníka a „militantního surrealisty“, a tak ukázat, jak spolu jednotlivé stránky rozmlouvají. Dosud nejobsažnější Švankmajerova monografie zachycuje jednotlivé aspekty jeho života a díla hlubším, přesnějším a podrobnějším způsobem a vybízí čtenáře, aby se ponořil do bohatého, soudržného a výlučného univerza. Eseje interpretují charakteristické atributy Švankmajerovy tvorby – loutkové divadlo, manýrismus, surrealismus, spolupráce s Evou Švankmajerovou, filmový jazyk, ale rovněž obsedantní sběratelskou vášeň, první tvůrčí formativní roky a zkušenosti; zabývají se tedy obdobím, jež dosud nebylo zpracováno, které napomáhá porozumění Švankmajerovu pozdějšímu tvůrčímu vývoji. Chronologicky pojatá biografická studie, střídající se s esejemi, uvádí a komentuje jednotlivé práce (divadelní a loutkové inscenace, scénografie, kresby, asambláže, filmy, objekty, básně), upozorňuje na četné umělecké a profesní spolupráce, určující setkání, vlivy, zkušenosti, obsese, představy, občanské postoje, jež utvářejí autorovu ojedinělou a osobitou imaginaci. Autoři knihy Švankmajerovu tvorbu nejen dobře znají, ale sdílejí s ním příbuzné vidění světa. Jejich souhrnná reflexe je doplněna antologií autorských textů Jana Švankmajera, nechybí podrobná filmografie a bibliografie. Kniha vychází samostatně v české i anglické jazykové verzi.

Oldřich Škácha (1941) fotografoval Václava Havla nejen v jeho prezidentském období (jako mnoho jiných), ale už od počátku 70. let, v kruhu rodícího se disentu, a pak i v době, kdy se z prezidenta stal „obyčejným občanem Havlem“. Škácha nebyl nikdy oficiálním hradním fotografem, a tak na jeho snímcích můžeme vidět Václava Havla nejen při práci, ale také ve chvílích odpočinku či při mnoha soukromých setkáních s přáteli umělci či politiky. Více než 60 černobílých fotografií dává nahlédnout do zákulisí Havlova světa – do kterého Oldřich Škácha patřil po celých 40 let velmi nepozorovaně, skryt za objektivem své leiky, ale o to více přítomně, bezprostředně a s emocí, která bude naší generaci vlastní patrně už navždy