Ľuboš Bendzák je tak trochu romantický vyděděnec, na němž ulpívá městská špína. Je pozorovatelem se vzácnou schopností potěžkat detail, ale dát mu i poetickou a výpovědní hodnotu. Básník oživuje pomocí slov něco, co jsme dávno považovali za zbytečné, za odsunuté, třeba i za nepodstatné, to když dává smysl věcem, která je třeba znovu najít, pojmenovat, očistit a vyzdvihnout. Vedle toho tuto vážnost Bendzák neustále narušuje lehce sarkastickým odstupem, aby z veršů vystupoval osamělý, byť tu a tam alkoholu a samotě nadbíhající vyděděnec. Verše so nehrají si na víc, než jsou, neohromují, spíš konstatují stav věcí.

Luisa Ziková nenáviděla muže pro jejich mužství a ženy pro jejich ženskost. V její poezii najdeme osamění i převažující vědomí blízkosti smrti. Svět a motivy města vidíme často spojené s deziluzí, ironizuje maloměšťáctví i mondénnost uměleckého i pseudouměleckého světa. To vše pak doplňuje nepříliš jistým hledáním smyslu života, s čímž se váží i nezbytné propriety dobové: neurastenie, deprese, melancholie, narcismus, erotismus i sebevražda. Nechybí samozřejmě časté motivy choroby, kterou Ziková procházela, stejně jako dozvuky sentimentálního, a ještě vlastně pořád nezralého dívčího pohledu na svět

Frances Horovitzová patřila ke kulturnímu hnutí autorů šedesátých let, které se samo označilo coby „underground“. Uvádí nás do životní situace leckdy až banální, všednodenní, prosté, ale zároveň nám jakoby kukátkem dá nahlédnout pod věci viděné. Několika slovy nastíní problém, který zuří pod částečně klidnou a nehybnou hladinou. Její živelnost, něha, sexualita, přirozená dospělost bez infantility, její snaha porozumět přírodě kolem, její zaujetí i přirozená fascinace faunou a flórou — to všechno jen zasazuje do krátkých, zdánlivě nedějových veršů. Splňuje představu toho, jak by mohla v současnosti vypadat jedna z podob relevantní lyrické poezie.