Soubor 23 básní zavádí čtenáře do tragikomického světa absurdity, chytrého humoru a nezapře autorskou věrnost podivuhodným postavičkám trudného vzezření i údělu. Burton jednoduchým a rytmickým jazykem, jenž není nepodobný jazyku říkadel, představuje zranitelnou existenci těchto přinejmenším zvláštních a rozmanitých outsiderů, jejichž životy vyvolávají úsměv i rozpaky. Všechny bytosti zpodobňují nezaměnitelné Burtonovy ilustrace – třeba Ústřička, toxického hocha – Rocha, Čumilenu, The Fleka, kteří zvou čtenáře-diváka, aby se stal svědkem i účastníkem jejich bizarních zrození, osudů a „konců“.

V rámci sedmisvazkového souborného vydání díla básníka, prozaika, esejisty a překladatele Jana Zábrany (1931–1984) vychází po svazcích Nápěvy a Básně třetí rozsáhlý svazek jeho poezie, jímž se vydávání Zábranových básní uzavírá. Obsáhlá kniha shrnuje dosud netištěné Zábranovy básně z let 1954 až 1970, rukopisnou sbírku Jeviště jednoho jara, dosud jako celek nevydaný cyklus osmi monotónních básní, nedokončenou sbírku Zeď vzpomínek, verše se sešitů Disiecta membra a zápisníků z nemocnic z roku 1984, torzo monumentální básnické skladby Havran a jednotlivé dosud netištěné básně ze samého sklonku Zábranova života. Závěr svazku tvoří řada dosud zcela neznámých básní z let 1946 až 1951, které doplňují knihu Nápěvy. Svazek je opatřen zevrubnou ediční poznámkou.

Sbírka Podzimní motýli vyšla v roce 1946 u českého nakladatele Zdeňka Řezníčka a do francouzštiny je přeložena poprvé. Vytvořit nový svět zvuků, rytmů a obrazů v rýmovaných verších, do kterých je ve své rodném jazyce uzavřel Buhuslav Reynek, to je výzva, které se ujal Benoît Meunier: „Když čtenář sleduje tyto Podizmní motýli, není svědkem pouze proměny podzimní krajiny. Jsou tady jasné znaky: všudypřítomnost pečetí, nachové barvy, oběti a beránka, krve a smrti… Záříjoví motýli, říjnový vítr a mlha, vzpomínky a slábnoucí slunce postupně ustupují a místo nich přichází první listopadové jíní, hřbitovy, zesnulí, litanie ke svatým: celá sbírka směřuje k ohlušujímu lomozu Apokalypsy z Posledního soudu, a nakonec vrcholí v klidu a tichu, v podobě jediné a lehounké Stopy, kterou zanechal ve sněhu pták: ten odletěl, snad s příslibem Návratu.“ (Benoît Meunier, doslov).

nakl.Romarin