Krátké texty Jiřího Brdečky zachycují jeho sny od osmnácti do skoro šedesáti let. Je to pohled do fantastického, zářivého a komplexního vnitřního světa. Ten svět se během Brdečkova života nijak nevyvíjel a platily v něm sice surreálné, ale pevné zákony. Knížka je vlastně scénář k filmu, který Brdečka nikdy nemohl natočit. Jde o soukromé zápisky, ale vytříbený styl a vizuální náboj napovídá, že Brdečka se čtenářem počítal. Bohatá výtvarná a grafická úprava pochází z Třetí dílny Karla Halouna a Luďka Kubíka

Stejně jako drtivá většina Eliadových próz vzniklých v emigraci také v Devatenácti růžích a Peleríně se autor vrací do Rumunska, především do rodné Bukurešti — i v povídce Ve stínu lilie, jejíž děj se odehrává ve Francii, najdeme četné odkazy k místům, s nimiž jsou životy emigrantů spojeny. Postavy, které tento prostor obývaly, vytvářejí realitu, jež přesvědčivě vítězí nad tou, v níž se pohybují v současné době, a vede je k objevu a pochopení určitého nadosobního prvku, racionálním duchem moderního člověka sotva přijatelného. Děj próz se také často odvíjí na pozadí rozjetého mechanismu totalitní moci, jež hledá nepřítele i tam, kde žádný není.
Autor zde udílí lekci, jak přežít v totalitním systému — nenechat se jím manipulovat, ba naopak manipulovat jím ve prospěch své vlastní individuální svobody. Poslání těchto próz, vznikajících v exilu v době, kdy v Rumunsku docházelo k postupnému „utahování šroubu“, vyznívá nakonec optimisticky: dokud budou existovat výjimeční jedinci, schopní zachovat si svou vnitřní svobodu, lidstvo bude mít pořád šanci.

Román je zarámován do šestnácti kapitol-dní, během nichž v přítomném čase umírá a je pohřben starý muž, doprovázen a zaopatřen svými dospělými dětmi. Tato situace v každém ze zúčastněných oživuje jejich nedávné i dávno minulé jednání a paměť na činy jejich vrstevníků, potomků a předků (ať už příbuzných, přátel či lidí, s kterými jenom nakrátko zkřížili cestu), z nichž vyrostly současné životní vztahy.
Významnými účastníky tohoto času milosti se stávají zemřelí. Jejich tváře se dožadují, aby se o nich vyprávělo, a jejich hlasům, hlásícím se o slovo, je právě v tomto čase dopřáváno sluchu víc než jindy.
Jednou z metafor, které román rozvíjí, je podobnost života a hudby, které „stojí na repeticích“. Pochopit své místo v životě pak znamená nahlédnout opakující se motivy, a dosáhnout tak proměny životního směřování od začarovaného kruhu ke svobodnému, tvůrčímu přijetí výchozích podmínek