Boris Ejchenbaum (1886–1959) se řadí mezi nejvýznamnější představitele ruského formalismu. Počátky jeho vědecké činnosti jsou spojeny s doznívajícím symbolismem, jeho estetikou a filozofickým kladením otázek; po roce 1917 se přimkl k rodícímu se formalistickému hnutí (mezi jeho další čelné představitele patří V. Šklovskij, R. Jakobson, J. Tyňanov, B. Tomaševskij ad.), k jehož výkonům přispěl zejména na poli zkoumání prózy.

Soustředil se na problémy organizace vyprávění (status vypravěče), nastínil stěžejní otázky týkající se problému času v literární historii, zabýval se zvukovou stránkou uměleckého díla, vzájemným vztahem mezi poezií a prózou, kladl si otázky o smyslu literární teorie a historie. Literárněvědné názvosloví obohatil o některé termíny, jež se užívají dodnes (skaz, literární život). Neomezoval se však výhradně jen na oblast vlastní literatury – zajímala ho též problematika uměleckého přednesu či fenomén filmu a jejich poměr ke slovesnému dílu. Po rozprášení formalismu a v době sílícího ideologického tlaku se věnoval především ediční praxi a textologickým problémům. Vcelku jeho vědecké dílo představuje svěží, neakademický způsob myšlení, jež je schopno řadu otázek otevírat či je nastiňovat z nových, překvapivých perspektiv.

Výbor představuje B. Ejchenbauma v rozmanitosti a šíři jeho záběru: od prací kritických, přes analýzy výstavby literárního textu, přesahy do komparatistiky až po práce literárněhistorického charakteru. Stranou nezůstávají ani texty autobiografického rázu, jež vědecký diskurs překračují do oblasti umělecké.

E. Vlasáková v další knize „znovu ohledává nejbližší terén: postupující dětství žité v neúplné rodině, užaslé rozhlížení po venku, hledání vzorů a nabývání vlastního rozumu, spontánní odmítání špatností, přebírání odpovědnosti... 

Byla jsem s našima na procházce. Titul jako věta v minulém čase. Ta procházka se ponejvíc konala s maminkou a s nepokrevní tetou Vlastou, v hranicích rodného města Kyjova, s výlety na Vysočinu, odkud zas Vlasta pocházela. Ovšem také s nepřítomným Přemyslem Pittrem, který prostoupil textem. Ne tolik s nenadálým, byť vytouženým návštěvníkem v bytě a na pavlači, panem Karlem Kolouchem. To už víc s pražským redaktorem na odpočinku Ferdinandem Krchem, pamětníkem Milíčova domu.

Koláž  názorů, zmínek, odkazů a zamyšlení o Otokaru Březinovi pochází od lidí, kteří jsou i nejsou účastníky literárního života z Čech a ze světa, z různých oborů apod., a reagují neutrálně, vášnivě, pozitivně nebo negativně v dopisech, recenzích, vědeckých pojednáních, dedikacích atd. na tvorbu nebo život velkého básníka symbolismu.

Nejde však o projekt, který by vznikl jen důkladnou rešerší v knihovnách. Pramenem je i korespondenční a ústní styk při každodenní komunikaci (také cestou obyčejné a elektronické pošty, faxu nebo třeba telefonního záznamníku). Původci březinovských výroků nebo reflexí jsou záměrně uváděni jen iniciálami, k jednotlivým zmínkám jsou ovšem připojeny zdroje, přičemž u orálních a epistolografických materiálů vzniká rozsáhlá geografická síť ukazující na Březinovu takřka planetární všudypřítomnost.

Petr Holman nepředkládá čítanku o Otokaru Březinovi, ale výpověď o existenci nebo neexistenci hodnot, tvarů a vlastností březinovského fenoménu v dnešním světě, respektive výpověď o dnešním světě, jejž – pro většinu z nás překvapivě a neuvědoměle – drží pohromadě básník pokládaný za klasika, tedy někdo, kdo už není vnímán jako živá součást kultury. Pro čtenáře, který z Březiny přečetl pár povinných řádek ve škole, je tento text neméně zajímavý jako pro znalce Březinova díla.
Po kompletu básníkových próz Hudba pramenů a jiné eseje (Odeon 1989; 2., rozšířené vydání Votobia 1996), knize studií Březiniana (Praha, Torst 2003) a kompletní edici Březinovy Korespondence (2 sv., Brno, Host 2004) je nynější Holmanův text novinkou v oblasti literárněhistorického bádání a ukázkou prolnutí minulosti a přítomnosti.

Petr HOLMAN (* 17. 4. 1951, Praha), literární historik a editor, bohemista, indolog, hudebník a cestovatel.Na Jazykové škole v Praze studoval sanskrt, na Univerzitě Karlově český jazyk a hudební výchovu (od roku 1969) a indologii (sanskrt a tamilština; od roku 1973). Diplomovou práci obhájil v roce 1973, doktorát (1991) získal částí svého díla z oboru matematická lingvistika Frekvenční slovník básnického díla Otokara Březiny. Vystřídal řadu různých zaměstnání (1971–1989; prodavač, dělník, myč nádobí, listonoš, noční hlídač, topič, uklízeč, korektor, vychovatel, učitel češtiny a zpěvu atd. atp.). Absolvoval stáž na University of Oxford (1991), působil jako odborný asistent na katedře české a slovenské literatury FF UK (1991–1993). Jako hostující profesor J. W. Fulbright Commission vyučoval českému jazyku a literatuře na Stanford University a Northwestern University v USA (1992–1994), v letech 1996–1998 na University of Delhi v Indii. Roku 1995 začal pracovat v Ústavu pro českou literaturu AV ČR. V současnosti působí v Ústavu jižní a centrální Asie (Indologický seminář) FF UK. Je autorem Frekvenčního slovníku básnického díla Otokara Březiny (vznik 1974–1986, 9 exemplářů; oficiální knižní vydání pod titulem Frequenzwörterbuch zum lyrischen Werk von Otokar Březina, 2 sv., Köln am Rhein/Weimar/Wien 1993), souboru studií Březiniana (Torst 2003) či cestopisné prózy Z cest…(Edice RR 2005) a svazku Březiniana II (Triáda 2012). Edičně připravil mj. knihy Otokar Březina: Hudba pramenů a jiné eseje (1989; 2., rozš. a dopl. vyd. pod názvem Eseje, 1996), Emilie Lakomá: Úlomky hovorů Otokara Březiny (1992), Vlídné setkání. Vzájemná korespondence Otokara Březiny a Sigismunda Boušky(1989; knižně 1996, s M. Červenkou), Jediný život, jediná láska. Vzájemná korespondence Otokara Březiny a Emilie Lakomé (1999), Z dopisů Stanislava Vodičky 1973–1982 (2000; knižně 2008 pod titulem Z dopisů Stanislava Vodičky Petru Holmanovi 1973–1982), Otokar Březina: Korespondence I (1884–1908),II (1909–1929) (2004), Alma Křemenová: Anna Pammrová – životopis (2005), Miroslav Červenka: Březinovské studie(2006) aj