Welsovy vzpomínky na roky 1853-1897, v nichž zaznamenal i historii svýchrodičů od roku 1803, jsou nejen cenným svědectvím o mnoha detailech ze života vesnické židovské komunity v západních Čechách 2. poloviny 19.století, ale i neobyčejně citlivě napsaným literárním textem, k jehož půvabu přispívají i četné lexikální a pravopisné zvláštnosti. Rukopis, objevený v 80. letech 20. století v Anglii, připravil k vydání Zbyněk Hejda. Nové knižní vydání přináší jeho zrevidované znění.

Kritické, komentované vydání dvou monografií Přemysla Blažíčka o poezii Vladimíra Holana a Karla Tomana.
Přemysl Blažíček vnesl do českého myšlení o literatuře kromě osobitých soudů a čistého jazykového stylu dva výjimečné rozměry. Prvním je perspektiva filosofického zájmu, v níž umění posledního století nabývá prostřednictvím filosofie nového, oživujícího smyslu. Autora v tomto ohledu orientovaly zejména texty F. Nietzscheho, H. Bergsona, M. Heideggera a M. Merleau-Pontyho, v českém prostředí pak kontakt s J. Patočkou, L. Hejdánkem, J. Němcem a P. Koubou. Druhým Blažíčkovým vkladem je sebereflexivní pohled na tvůrčí i provozní mechanismy akademické literární vědy, který zároveň znamená šance této disciplíny a možné východisko ze současné slepé uličky stále zbytečnějších textů o umění (inspirací zde byla tvorba F. X. Šaldy, J. Grossmana a E. Staigera). Jako příslušník generace Mukařovského žáků si při poznání metodologických impulsů strukturalismu podržel od tohoto zaměření kritický odstup a spolu s individuálně odlišnými cestami J. Lopatky, J. Vohryzka a R. Grebeníčkové představují jeho texty jednu z mála původních hodnot české literární esejistiky posledních čtyřiceti let.

Přemysl Blažíček (16. 4. 1932 v Matějově u Žďáru nad Sázavou - 26. 4. 2002 v
Praze) pracoval po ukončení vysokoškolských studií (1956) od roku 1958 po celý život v Ústavu pro českou literaturu, kde se podílel na tvorbě slovníkových a literárněhistorických příruček, zejména Lexikonu české literatury (I - 1985, II - 1993, III - 2000, IV - 2008). Po roce 1968/69 resignoval na vědeckou kariéru, nepřistupoval na politické kompromisy, v letech 1969-1989 nepublikoval v oficiálních periodikách ani řádku a "soukromě" napsal pět pronikavých monografií o Holanovi (1969, vyd. 1991), Tomanovi (1979, vyd. 1995), Holečkovi (1981, vyd. 1992), Haškovi (1989, vyd.
1991) a Škvoreckém (1992). V tzv. procesu s českým hudebním undergroundem se v roce 1976 znaleckým posudkem angažoval ve prospěch policejně stíhaných básníků. Soubor jeho časopiseckých studií a recenzí z let 1955-1969 a
1990-2002 vyšel v Triádě pod názvem Kritika a interpretace (2002).