Dvě prózy mistra ruské literatury volně navazující a tudíž i tvořící trilogii se slavným románem Sentimentální cesta.

V první části, pod názvem Zoo, kniha navazuje bezprostředně na titul Sentimentální cesta. Šklovskij se dostal do Berlína. Zde pobýval ve velké skupině ruských emigrantů, povětšinou umělců, vzdělanců a společenské smetánky carského ruska. Ruská emigrace žila v oblasti berlínského zoo. Stejně jako její zvířecí sousedé žila podivně, znuděně, shlukovala se do tlup a vzpomínala na domovinu. Proto autor staví do čela svého Zoo bizarně dlouhé motto, tvořené Chlebnikovovým líčením lidského zvěřince.

V Třetí fabrice vypráví autor o třech fabrikách vlastní duše – mládí, OPOJAZu a nepojmenovatelném dnešku. Nesoudí, ale pojmenovává a analyzuje. Nemůže se spoléhat na city a krásná slova, všímá si proto, jak jsou zkonstruovány. Bývalá krásná slova ztratila výpovědní hodnotu, omrzela se veškerá duchaplnost a krasořečnění. Rozpor mezi starou humanitní kulturou a novým světem je neudržitelný. Velkolepě klenuté teorie o spáse člověka a světa si říkají o sarkasmus. Humanitní vědy, tajnosnubné řeči o životě geniálních jedinců a převypravování jejich myšlenek, se lepí na stránky knih a nemohou z nich ven…

překlad: Jiřina Zumrová, Jan Zábrana

Soubor esejů George Steiner "posledního z velikých" z různých podivuhodných myšlenkových světů, které se mohli stát jeho knihami, snad...

Jaké je to být básníkem, když se v sousedním domě nad svící sklání Dante nebo Shakespeare?
Jaké je to milovat ve čtyřech různých jazycích?
Jak by měl v 21. století vypadat základní model obecné gramotnosti?
Znamenají hranice mého jazyka skutečně hranice mého světa?

Takovéto otázky a ještě spoustu dalších otevírá George Steiner ve svém souboru sedmi esejů s poněkud ironickým názvem Knihy, které jsem nenapsal. Tento koryfej soudobé kulturní kritiky, patřící k jedněm z mála skutečně originálních myslitelů naší doby, v nich pojednává o tématech, která za svůj život promýšlel, k nimž podniknul přípravné studie, která však již nestihl dovést do hodnotné knižní podoby. Kdo by však čekal sentimentální tesknění nad omezenými možnostmi lidského života, ten musí hledat jinde. Steinera ani v pokročilém věku neopouští onen údiv, který stál na počátku veškerého filozofického tázání, a touha pochopit, porozumět. Kromě hlubokých a argumentačně mistrně vystavených úvah kniha zaujme i tím, že oproti jiným esejům zde Steiner nezvykle odkrývá své soukromí a prozrazuje důvěrnosti, na něž sám není příliš hrdý.

Kniha představuje českému čtenáři nejznámější novozélandskou spisovatelku Janet Frameovou. Kniha obsahuje novelu Sněhuláku, sněhuláku a i soubor 24 povídek Laguna.

Čtyřiadvacet povídek bylo napsáno na konci čtyřicátých let 20. století. V roce 1951, v době jejího prvního vydání, žila Janet Frameová v „péči“ novozélandských psychiatrických léčeben, neboť u ní diagnostikovali schizofrenii. Tato její prvotina získala nejprestižnější novozélandské literární ocenění The Hubert Church Prose Award za rok 1951. V polovině 50. let jí na londýnské klinice sdělili, že schizofrenií netrpěla - je jen extrémně uzavřenou ženou. Frameová se pak na sedm let usadila v Británii. Je autorkou 11 románů, pěti povídkových sbírek a knihy veršů.
Jak říká ve své slavné autobiografii: „Moje psaní mě zachránilo“. Z autorčiny autobiografické trilogie vychází též film Anděl u mého stolu. Film získal na MFF Benátkách roku 1990 Zvláštní cenu poroty a cenu FIPRESCI.
Obraznost její prózy má říz poezie, avšak necílí jen k estetickému účinku, hledá smysl, nevyhýbá se ironii, odloupává vrstvy nucených fasád – vytržení smyslů, jež je toho výsledkem, je přesto prosto ega či sebelítosti. Frameová umí čarovat z vod dětského světa, naznačit význam drobným detailem, svůj příběh vyřezává s mistrnou pečlivostí a on proto plyne, plyne k nepředvídanému.