38. svazek edice Fototorst. Moravský fotograf Vojta Dukát (* 1947) odešel po okupaci Československa sovětskou armádou do nizozemského exilu (1968). Toulal se po světě a vynikl v žánru humanistické fotografie. Snaží se být nadále profesionálním amatérem věrným odkazu jména přístroje zn. Ljubitel, nepracuje systematicky. Zdržuje se v místech, kde se mu daří nacházet harmonické vztahy v lidském společenství, k věcem a k přírodě. Rád komunikuje s lidmi nestresovanými představou, že čas jsou peníze. V letech 1974 a 1976 byl nominovaným fotografem agentury Magnum v Paříži. Od poloviny 80. let omezoval fotografování ve prospěch videozáznamů. Je oceňován za dlouhodobý přínos vizuálnímu umění (Capi-Lux Alblas Prijs 1997; Pieter Ouborg Prijs 2001). Texty v této druhé autorově monografii jsou dílem Antonína Dufka, historika umění a emeritního kurátora sbírky fotografie Moravské galerie v Brně, Melchiora de Wolffa, T. S. Gottlieba a Vojty Dukáta.

Jaromír Funke (1896-1945)patřil mezi novátory moderní fotografie, podobně jako Jaroslav Rössler, Man Ray, László Moholy-Nagy, Albert Renger-Patzsch, Alexander Rodčenko, Paul Strand, Edward Weston a další. Podobně jako oni se Funke - roku 1922 - vydal na cestu k abstrakci, která vyústila v jeho vlastním -ismu, "fotogenismu".

Reagoval také na kubismus a vytvořil vzorová díla nové věcnosti a konstruktivismu, stál nejblíž Bauhausu. V průběhu dvacátých let akceptoval jako jeden z prvních také iracionální směry, poetismus a surrealismus. Na Bretonově pojetí zázračného setkání založil po polovině třicátých let svoji „emoční fotografii“. Byl typickým všestranně vzdělaným intelektuálem své doby. Součástí knihy je Antologie textů Jaromíra Funkeho.

Kniha přibližuje především logiku utváření a proměn Funkeho tvorby, zasazuje Funkeho dílo do kontextu evropské avantgardní fotografie a kultury. Prokazuje, že Funke patří k jejím průkopníkům.

Jde o první velkou monografii tohoto světově proslulého fotografa. Na knize spolupracovala paní Miloslava Rupešová, dcera Jaromíra Funkeho.

Publikace ZÓNA připomíná nezávislé umělecké aktivity, které v letech 1981 – 82 realizoval Jiří Sozanský v pomalu mizejícím městě Most, které muselo ustoupit těžbě hnědého uhlí. Jeho likvidace byla největší kulturní a ekologickou katastrofou té doby.
Jiří Sozanský ve svých doprovodných textech podává svědectví o tom, za jakých podmínek a z jakých motivů projekt připravoval, které další umělce a přátele k projektu přizval a proč i po více než třiceti letech se k tématu zaniklého Mostu stále vrací.
Ve své době znamenal projekt v mizejícím Mostě významný umělecký počin, který počátkem 80.let naznačil možnosti, kterými se výtvarné umění může ubírat mimo oficiální výstavní síně, ven do prostředí, inspirující svou dramatičností. Výtvarné artefakty byly postupně, spolu s celým městem Most, srovnány se zemí a tak zůstávají jako memento ve fotodokumentaci, kresbách autorů a filmu a také ve vzpomínkách těch, kteří měli odvahu se na místo vypravit. Významnou část publikace, kromě obrazového materiálu, tvoří dopisy a básně Emila Juliše, se kterým se Jiří Sozanský setkal v roce 1981. Tyto texty, stejně jako texty dalších účastníků a pamětníků projektu v Mostě, dobře ilustrují atmosféru doby.
Z podnětu Jiřího Sozanského vznikla básnická sbírka Emila Juliše ZÓNA reagující přímo na výtvarný projekt, který ve vyprázdněném a pomalu odstřelovaném městě Jiří Sozanský s přáteli vytvářel.
Publikaci otevírá dopis Jiřího Sozanského ze srpna 1981, ve kterém svému profesorovi Jiřímu Kotalíkovi, řediteli Národní galerie, sděluje svoje zážitky a postřehy z devastovaného města Most i motivy, které ho vedou k podstupování rizik při realizaci environmentálních akcí přímo na místě.
Kromě textů Jiřího Sozanského a Emila Juliše jsou v publikaci texty historiků umění Jiřího T. Kotalíka, Ivana Neumanna, Jiřího Šetlíka a Aleny Potůčkové, fotografů, kteří akce dokumentovali Jiřího Putty a Ivana Dolejška, filmaře Michala Baumbrucka, jehož dokument Evakuace zaznamenal postupné mizení města i s uměleckými artefakty, spisovatelky Edy Kriseové, architektů Jiřího Borla, Petra Kováře a Davida Vávry, básníka Taša Andjelkovskiho a dalších pamětníků, kteří se akcí v Mostě účastnili, či se s nimi setkali jako diváci.
Závěr publikace pak uzavírá text Jiřího Sozanského, ve kterém se opět vrací k osobnosti prof. Kotalíka a jeho významu pro kulturní život v dobách normalizace.