Již třetí monografie předního české tvůrce současné humanistické fotografie vydaná v nakladatelství Torst přináší dosud nejobsáhlejší knižní soubor jeho fotografií. Poprvé je členěna tematicky: shrnuje snímky Prahy, dokumentární zachycení doby normalizace, fotografie ze života Romů, obrazy z Podkarpatské Rusi a cest na východ, snímky z Izrale a pásma Gazy... V Cudlínových fotografiích je vždy přítomen opravdový zájem o člověka a o blízký rozhovor s ním, o radostný a fascinující lidský život a jeho krásu. Kniha je doprovozena rozhovorem s Karlem Cudlínem a úvodní studií kurátora Luďka Lukuvky. Vychází současně s výstavou ve Špálově galerii, která proběhne v červenci srpnu letošního roku.

Ladislav Drezdowicz, rodák z Petrovic u Karviné, odešel z Československa po okupaci v roce 1968. Jeho druhým domovem se stala švýcarská Basilej a nedobrovolný exil trvalým námětem jeho fotografické práce. „Nepovažuji za rozhodující být Čechem nebo Švýcarem. Podstatné je, co nás všechny spojuje,“ říká Drezdowicz, který ve své knize fotografií představuje snímky z různých koutů světa.
Drezdowicz však není sběratelem efektních momentek. Fotoaparát je pro něho nezbytným každodenním průvodcem, ať již žije několik měsíců v Indii a vyučuje angličtinu děti dalitů, nejnižší kasty tzv. nedotknutelných, či se každoročně vrací na Kapverdy, kde stranou zájmu a turistického ruchu živoří ostrované, mezi nimiž našel mnoho přátel.
Kniha zahrnuje také fotografie z jeho návratů do Čech, z cesty do Tibetu a také nevšední pohledy na život ve Švýcarsku ze souboru příznačně nazvaného Švýcarské rozmary.
Drezdowiczova fotografická kniha vypráví osobitý příběh muže, který se rozhodl vydat na cestu, na níž ho i díky pravidelné meditaci provází klid. Fotografii využívá k jisté existenciální reflexi světa i sebe sama a pomocí (ač černobílých) fotografií zprostředkovává své poznání, že svět není černobílý.

česky, anglicky, německy

Tvorba Jaroslava Beneše náleží k té linii české umělecké fotografie, v níž se završuje analogová éra, zakladatelská fáze technicky vzniklých obrazů, a reprezentuje tak pozdní, závěrečnou fázi modernity. Pro Beneše, který začal tvořil v sedmdesátých letech 20. století, je fotografie bytostnou životní potřebou, nezbytným prostředkem pro sebevyjádření. Z hlediska námětu fotografuje Jaroslav Beneš všední detaily současné architektury, jeho tvorba ale především vyjadřuje pocit z doby, v níž žije. Nevyčerpává se však pouze estetickými vjemy, zajímá ho vždy, co je za nimi, tajemství, ono „cosi navíc“. U Beneše se nabízí termín minimalismus, ale na naplnění striktních minimalistických atributů se v jeho díle nachází „příliš mnoho“ osobního. Jeho fotografie jsou až iritující sloučeniny objektivity se subjektivitou a niterností. Typické pro jeho přístup rovněž je, že mu na fotografiích do určité míry nevadí technické vady, které během procesu vzniknou: nastal-li na vrstvě filmu či papíru kaz, netrápí se jím, nezastírá ho. Takovou chybu přijímá coby organickou součást „setkání“, jímž pro něho fotografie a celý proces jejího vzniku je.
česky, anglicky