Dům dýmu je soubor básní v próze, na němž autor pracoval v závěrečných letech svého života a která patří nepochybně k vrcholům jeho lyriky. Skládá mozaiku znepokojivé obraznosti, prolamující se jednou do rozsáhlých reminiscenčních partií, jindy do krajiny úzkostných, existenciálně laděných vizí. Je posledním svědectvím o proměně, jíž prošel básníkův citový a myšlenkový svět.

Malíř, sochař, básník a spisovatel, všestranný kolážista Kurt Schwitters (1887–1948) je jedním z nejznámějších zástupců dadaismu, jeho dílo se však nedá ohraničit rámcem jedné epochy či směru. Kniha zahrnuje výbor poezie z let 1914-1947.
Tento stvořitel specifické dadaistické odnože, jíž dal název „MERZ“, zůstával po celou dobu svého tvůrčího života širšímu publiku neznámý, ve svých snahách si byl však jistý, vynikal nebývalou houževnatostí a instinktem: „Vím, že jsem jako faktor ve vývoji umění důležitý a v každé době důležitým zůstanu,“ napsal sebevědomě v roce 1930; že měl pravdu, se ukazuje znovu a znovu. Bývá považován za jednoho z předchůdců konkretismu, také happeningu nebo intermediálních a multimediálních postupů v umění, stojí na počátku architektonických či environmentálních instalací, lze ho nahlížet i v souvislosti s konceptualismem, objevuje se také srovnání s absurdním divadlem. Jeho dílo literární působí v úzkém sepětí s dílem výtvarným a pohybuje se v širokém žánrovém spektru: od poezie přes drobné prózy, bajky a pohádky, dramatické texty až po teoretické stati a manifesty. Náš výbor se soustřeďuje na Schwittersovu poezii a nabízí i drobný vhled do jeho výtvarného díla. Je s podivem, že tomuto svéráznému autorovi bylo v našem prostředí dosud věnováno tak málo pozornosti: knižní výbor z autorova básnického díla má tento dluh alespoň částečně splatit.

Druhý díl tragédie Faust byl dlouhou dobu považován za nesrozumitelný, avšak ve dvacátém století byl jeho význam, a tedy i význam díla jako celku, doceněn. Goethe v něm opouští individuální osudy, shrnuje sumu svého, potažmo lidského poznání. Faust dále testuje jeho hranice, zakládá rodinu, podniká, aby nakonec ve svém snažení vize v podstatě politické selhal — přesto, že umírá v iluzi opaku. Sluha a pokušitel Mefisto selhává rovněž, neboť se vyjeví, že Faustova duše mu — v rozporu s očekáváním — nemůže náležet. Goethe mistrně propojuje filozofické i politické myšlenky s poetickým vyjádřením, čímž vytváří dílo, které oslovuje nejen intelekt, ale také emoce.