Kniha básní Jana Rotha (* 1961), profesora neurologie na 1. lékařské fakultě Univerzity Karlovy, přináší básně ze dvou sbírek: Sedm týdnů v blázinci a Jiný řeky. Autor začal své básně psát během hospitalizace v Národním ústavu duševního zdraví v Klecanech a jedinečným způsobem v nich spojuje svědectví o situaci pacienta a o vztazích mezi hospitalizovanými se svou odbornou akribií. Nevyhýbá se vtipu, nadsázce a sarkasmu, řada básní má ovšem vyznění velmi vážné. Druhá sbírka ukazuje Jana Rotha jako vyzrálého básníka velkého etického důrazu, jehož texty odkazují k hluboce prožité poetice amerického básníka Robinsona Jefferse. Kniha je uvozena předmluvou Jáchyma Topola a uzavírají ji rozhovor Petra Placáka s autorem.

První souborné vydání básnických sbírek autorky (1946–2013; od roku 1969 žila ve Francii), jež si sama uspořádala a připravila k vydání. Shrnuje básnické sbírky Ryba k rybě mluví (1969), Ztráta řeči (1973), Extra Dry Silence (1988), Bez názvu (1991), Tělesná schránka (z let 1992–96) a Zimní derviš (2008). Poetika Vladimíry Čerepkové, ve svých počátcích ovlivněná Allenem Ginsbergem a Janem Zábranou, se vyvinula ve zcela osobitý básnický hlas, pro nějž bychom v novodobé české poezii jen stěží hledali obdobu. Přes drásavé litanické básně plné konkrétních reálií, vypovídající o exilu jako novodobém lidském údělu (ve sbírce Ztráta řeči), došla Čerepková k jakémusi až téměř odhmotněnému básnickému minimalismu (ve sbírkách Bez názvu a Tělesná schránka). Soustředěné verše sbírky Zimní derviš, plné osobní naléhavosti, zachycují většinou přírodní rámec, skrze nějž je nahlížen lidský osud, uplývání času a míjení všeho uchopitelného. Poslední sbírka Vladimíry Čerepkové odkazuje ve svých nejlepších básních k výrazové úspornosti staré čínské či korejské poezie.

Básnickou tvorbu Soni Kociánové lze charakterizovat především jako osobité hledání možností vyjádření a záchytných bodů uprostřed života a světa, kde „lidé jsou prý veselí / už jen ve výčepu / nebo v posteli“; jako by se autorka snažila i svými texty dorozumět s bezprostředním okolím i se sebou samotnou na přijatelném východisku, alespoň dočasném. Příznačná je pro ni absence básnické ambicióznosti a bezprostřednost, nestylizovanost; smutek, vědomí bezbrannosti, osamělosti a nemožnosti lidského porozumění, stesk z plynoucího a nenaplnitelného času, který „už jiní přísně rozdělili“…