Knižní debut básníka z generace první poloviny 60. let, šéfredaktora časopisu Tvář, ukazuje, jak pestrá a zajímavá tato generační básnická vlna v české literatuře byla a je. Jan Nedvěd začal psát básně v době, kdy debutovali jeho vrstevníci Ivan Wernisch či Antonín Brousek, své básně tehdy však zveřejňoval jen minimálně. Šlo o střídmé, civilní, věcné básně. Ukazoval se zde již jeho sklon k vypointovanému aforismu. Své básně psal Jan Nedvěd dál, zejména v 80. letech a poté i v letech 90. To si již vytvořil zcela osobitý básnický rukopis: jako jeden z mála autorů své generace zcela odvrhl básnický experiment, zaumnost, fantazii, volný verš, a psal básně v pevné formě, jasné, srozumitelné, často užívající nepatetický odstup, ironii a vtipnou pointu. Přihlásil se tak jednoznačně k básnickému odkazu Františka Gellnera či Jiřího Hausmanna. Přitom volil témata zcela civilní, všednodenní - v tom jeho novější básně zachovávají vzácnou jednotu s jeho básnickými počátky před čtyřiceti lety. Přítomný svazek shrnuje v autorově uspořádání veškerou jeho básnickou tvorbu za dobu čtyřiceti let.
