Není pravidlem, že autor, který svým prvním románem zaujme neotřelostí, hloubkou i pravdivostí, dokáže znovu zaujmout a s ještě větší silou přesvědčit, že jeho psaní není jen šikovným skládáním slov, ale především skutečným sdělením. Tomáši Zmeškalovi se to jeho druhým románem Životopis černobílého jehněte podařilo. Čerpal tentokrát ze zkušenosti osobní, a přesto znovu podal svědectví o celé české společnosti, o nás samotných. Ukazuje čtenářům situace života a chování, které si většina z nás v naší bílé kůži vůbec nedovede představit, a to dokonce ani ti, kteří sami sebe považují za bezpředsudečné, otevřené a tolerantní. Zmeškal svým osobitým úhlem pohledu popsal dobu 60. až 80. let, kterou si dnes leckdo idealizuje, ať už pro její myšlenkovou plochost, a tudíž nenáročnost, nebo z hlediska vzpomínkového optimismu, protože tehdy jsme byli mladí a krásní. Ukazuje nám svět, v němž nic, co společnost nabízí, nefunguje normálně, a dokonce i to, nač se lze obvykle alespoň trochu spolehnout, tedy city a rodinné vazby, je deformováno k nepoznání, neboť – slovy samotného autora – „historie... svým velkým zadkem zasedla soukromé okamžiky štěstí a rozmačkala je k nepoznání“.

Kniha zápisků, postřehů, aforismů, úvah a sentencí významného českého prozaika Jaroslava Putíka (* 1923), autora románů Smrtelná neděle, Brána blažených, Muž s břitvou, Volný let voliérou a Plyšový pes svým charakterem navazuje na jeho knihu Bláznův polštář z roku 2003. Je rozdělena do několika oddílů a má v mnohém charakter bilanční. Ale zdaleka nejen to: Putík se projevuje jako bystrý pozorovatel každodennosti, sečtělý glosátor nadčasových i dějinných témat, literatury, kultury i současné politiky. Jeho kniha je střízlivě skeptická, někdy hořká, často i sarkastická. Ani v drobných literárních útvarech Putík nezapře, že je výrazným českým spisovatelem, který cítí živou účast se světem, který jej obklopuje.

Rozsáhlý román Anny Zonové, autorky knihy povídek Červené botičky, je velkým historickým plátnem, v němž spisovatelka na osudu čtyř národně, sociálně i generačně rozdílných postav zobrazuje tragédii 20. století tak, jak se odehrála na pozadí moravských Sudet od 2. světové války až do současnosti. Vztahy česko-německé, osobní, erotické, sociální i rodinné líčí autorka s mistrovstvím, které z ní činí jednu z nejvýraznějších osobností současné české literatury. Všechna historická období, jež v knize sledujeme - 2. světová válka, odsun Němců, padesátá léta, normalizace i nástup kapitalismu na počátku 90. let -, zasahují do osudů lidí tragicky, vidíme bolest, utrpení, osobnosti vyvrácené ze svých kořenů, neustále zraňované i zraňující. Román Anny Zonové je velkou společenskou prózou o lidském osudu, dějinách a době, která je v současné české literatuře událostí zcela mimořádnou.