Nápaditá a z hlediska zájmu o oblast dějin každodennosti i podnětná kniha, v níž autor sleduje a vykládá kulturní obrazy věcí. Klade si například otázky, proč při svatbách rozbíjíme talíře, jestli jsou batůžky a snowboardy bytostně levicové, zda sýr může mít nějaké dějiny nebo jestli se už blíží se doba, kdy si budeme vše navzájem půjčovat.

Autorův výklad je podložen odkazy na plejádu literárních či jiných kulturních reprezentací; z tohoto postupu pro čtenáře plyne vědomí mnohosti obrazů a funkcí, jež tatáž věc či jev může v různých kontextech mít. Výklad má charakter esejí plynoucích volně asociativním úvahovým směrem, díky čemuž se velmi dobře čte a otevírá další otázky a podněty. Zkoumá například, jak se měnily a vzájemně překrývaly významy, které si spojujeme s každodenními věcmi, a jak se přetvářely důvody, proč je používáme. Třeba ve středověké Evropě nosili ponožky nejprve duchovní, aby tak symbolicky vyjadřovali svoji mravní čistotu. Paraple, deštník, slunečník původně symbolizovaly společenský status toho, nad nímž byly nošeny; od 16. století je v Evropě používaly proti dešti a slunci ženy, ale nikoli muži. Člověkem, který evropské muže postupně naučil tento předmět nosit a nestydět se za to, prý byl jistý anglický cestovatel a filantrop v 18. století. Kniha zve k objevování někdy až dobrodružných kulturních dějin aut, džín, stolů, ale i eucharistie. Zpochybňuje známou dichotomii Ericha Fromma „Mít, nebo být“, protože mnohdy jsou to právě věci, které nám definují a připomínají, jaká je či byla naše identita. Tedy kým jsme, nebo bychom chtěli být.

Milan Kopřiva (1929–1997) patřil bezesporu k našim nejlepším knižním úpravcům, ale publikace věnovaná tomuto archaizujícímu novátorovi zde doposud chyběla. Kniha Bez slávy a fanfár se pokouší toto prázdné místo zaplnit, a to jak prostřednictvím esejistického úvodu Karla Halouna, který se zamýšlí nad tím, čeho se to vlastně v oblasti knižní úpravy Kopřiva dopouští, tak rozsáhlejším komentářem Jaroslava Tvrdoně (editora svazku) k vybraným Kopřivovým úpravám knižních edic i k některým jednotlivým publikacím. Přílohy pak obsahují kratší texty Kopřivových současníků (Karla Fabela, Bohuslava Holého, Petra Hory-Hořejše) věnované jeho osobnosti a dílu a rovněž vybrané texty samotného Milana Kopřivy, které se týkají jeho řemesla a také reprezentují jeho novinářské období po roce 1989.

Obhajobou disertační práce Gogol a anglický román 18. století ukončil Jiří Weil (1900–1959) v roce 1928 studium slovanské filologie a srovnávacích dějin literatury na FF UK. Vedoucím práce byl Václav Tille, oponentem F. X. Šalda.

Weil ve své disertaci – v souladu s proklamovaným komparatistickým zaměřením – usouvztažňuje vývoj anglického romanopisectví 18. století s vývojem díla Nikolaje Vasiljeviče Gogola. V interpretačních postupech, ve způsobu práce s konkrétními texty a ve vysoké míře citlivosti k jemným textovým nuancím se poodkrývají schopnosti, které Weil uplatnil později ve svých reportážích, v románech Moskva-hranice a Dřevěná lžíce a i v poválečných románech.
Podrobným a poctivým uvažováním o Gogolově díle si Weil připravil půdu pro vlastní uměleckou tvorbu. Zpřístupnění textu Weilovy disertace tak umožňuje z nové perspektivy vnímat i Weilovo beletristické dílo. Zároveň některé poznatky a úvahy, jež se staly součástí disertace, Weil uplatnil ještě před jejím sepsáním v přehledových studiích o ruské literatuře, jež byly zveřejňovány v periodikách a jež jsou součástí svazků Spisů 1, 3 a 8.
Edice je doplněna vydavatelským aparátem a rejstříky