Svazky Publicistika 3 a Publicistika 4 navazují na vydanou Publicistiku 2 (2012) a přinášejí objemný souhrn Čapkových referátů, recenzí, poznámek a článků o dění v oblasti výtvarného umění v letech 1921–1930, respektive 1931–1939. Těmito svazky ukončujeme nejen vydávání výtvarné publicistiky tohoto autora, ale uzavírají se jimi i celé Spisy, jejichž vydávání zahájil v roce 2007 svazek s Čapkovou literární publicistikou.

Texty zařazené do posledních dvou svazků byly vesměs původně otištěny v periodickém tisku a pocházejí z období Čapkova působení v Lidových novinách, v nichž měl na starosti rubriku pojednávající o pražských výstavách. Do tohoto deníku pravidelně přispíval od dubna 1921 až do svého zatčení 1. září 1939. Publikoval v něm stovky referátů, v nichž sledoval výtvarné aktivity v hlavním městě. Přestože deník nepovažoval za prostor pro výtvarně kritickou činnost, nelze jeho práce pro noviny číst jen jako pouhé informativní články o výstavách v Praze. Téměř nikdy se nezřekl vlastního hodnocení, v němž vyjadřoval svůj vyhraněný nárok na výtvarnou tvorbu, který sám uplatňoval ve svém malířském díle. Sledoval výstavy důležitých uměleckých osobností i méně známých autorů a se zaujetím psal o jejich výtvarných počinech. Neopomíjel ani ženské umění ani výstavy členů různých uměleckých spolků, například německých, a byl jedním z mála, kdo o nich tehdy referoval. Informoval o výstavách zahraničních výtvarníků i expozicích autorů užitého umění. V umělecké tvorbě zdůrazňoval vlastní způsob vidění a vyjádření, odmítal epigonství, rutinérství, konvenčnost, lacinou efektnost, manýru. Proti akademismu vyzdvihoval tvorbu založenou na vlastním názoru a vnitřní svobodě. Nad virtuozitu stavěl poctivě dosažené, byť skromnější umělecké výsledky. Jeho články tak v kritickém pohledu podávají sice ne vyčerpávající, nicméně zřetelný obraz dění na pražské umělecké scéně v době mezi válkami.

Vedle Lidových novin přispíval Čapek i do umělecky zaměřených časopisů texty, jimiž se místo na běžného čtenáře deníku obracel v rozsáhlejších polemikách spíš na odbornou veřejnost. Střízlivě reagoval na projevy výtvarných tendencí meziválečné avantgardy, analyzoval její výtvarné počiny a odmítal ideologii, s níž byly spojeny. Nadřazoval lidské uměleckému, výtvarné hodnoty spojoval s hodnotami mravními.

Zatímco z Čapkových textů o výtvarném umění z let 1921–1939 napočítáme v dosud vydaných knižních výborech jen několik desítek, bibliografie jich v tomto období eviduje více než tisíc. Známe je z výborů vydaných autorem (ve Spisech byly zahrnuty do svazku Knihy o umění) i posmrtně: Co má člověk z umění a jiné úvahy o umění z let 1911–1937 (1946), Moderní výtvarný výraz (1958), Méně výstav a více umění! (1999). Většina však zůstala zveřejněna jen ve svém prvním otisku v dobovém periodickém tisku.

Naše edice chtějí v kritickém vydání zpřístupnit Čapkovu publicistickou tvorbu v co největší šíři a doplnit tím jeho obraz o sice méně výrazný, nicméně nepostradatelný rys. Josef Čapek sice psal své příspěvky jen pro danou příležitost, avšak pro svou literární hodnotu tu tato drobná díla zůstávají trvalým a pevným dokumentem, neodmyslitelným od českého kulturního dědictví.

Edice přinášejí kriticky připravené texty doplněné o komentáře s vysvětlivkami, jmenný rejstřík a rejstřík výstav.

Psycholožka Dana Němcová (* 1934) patří k významným osobnostem poválečné české společnosti. Svými myšlenkami, postoji a charakterem ovlivnila velké množství významných osobností - jako přední osobnost českého disentu let sedmdesátých a osmdesátých a členka Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných, po roce 1989 pak jako poslankyně a charitativní pracovnice, věnující se pomoci druhým zejména ve Výboru dobré vůle - Nadaci Olgy Havlové. Během posledních třiceti let poskytla řadu rozhovorů, včetně vzpomínek rozhlasových. Její memoáry jsou cennou součástí české národní paměti. Kniha vychází z dochovaných rozhovorů, výpovědi z nich pečlivě spojuje a vytváří z nich tak souvislé svědectví o ní i o více než šedesáti letech českého kulturního, společenského a veřejného života. Cennou součástí knihy je její bohatý fotografický doprovod. Editorem textu svazku, vycházejícího v koedici s Ústavem pro studium totalitních režimů, je Jan Horník.

Tekutý život přispívá k rostoucí nerovnosti, nejistotě a nedůvěře. Současná, moderní společnost rezignovala na své sociální základy a stabilní, pevný řád transformovala do měkké a pružné formy v domnění, že tím dosáhne maximální otevřenosti.
Taková společnost ale nedokáže trvale udržet tvar, přetéká z jedné polohy do druhé, její podoby jsou krátkodobé a cíle méně angažované. Člověk se může opírat jen o minimum jistot a stále méně spoléhat na solidaritu a odpovědnost jednotlivce. Sociolog Zygmunt Bauman, autor teorie o „tekutosti“ současného světa, ve své knize Tekutý život navazuje na svou nejznámější publikaci Tekutá modernita.
Bauman je znám jako velký kritik globalizace a jejich neblahých dopadů na lidskou společnost. Jakkoli se vymezuje vůči individualismu, nečiní tak z ideové pozice postmarxisty, nýbrž ústy sociologa, jenž za flexibilitou jednotlivce a neomezenými možnostmi, které pro dosažení svého úspěchu prosazuje, vidí rovněž narůstající populismus, bezohlednost a technokratické pojetí života. Jednotlivec se přestává socializovat a svou individuální roli nespatřuje v činnosti ve prospěch komunitního celku, ale uskupení ekonomického, které je soustředěno výhradně na zisk, bez ohledu na jakoukoliv solidaritu a další možné negativní důsledky například v oblasti ekologie či kultury.
Myšlenky Zygmunta Baumana nelze číst jako dogma, o to ani sám autor za svého života nikdy veřejně neusiloval. Z pozice akademika s rozmanitou životní zkušeností se spíše snažil upozorňovat na problémy, které si společnost sama vytváří a následně se s nimi potýká, a vyvolávat na předmětná témata diskusi.