První ucelená historická práce o československých ženách, které prošly za druhé světové války vězněním v centrálním ženském koncentračním táboře nacistického Německa, v Ravensbrücku.

Na základě vzpomínek přeživších a rozsáhlého tuzemského i zahraničního archivního výzkumu autorka odhaluje v kontextu perzekuční politiky nacistického režimu vnitřní strukturu této skupiny a představuje čtenářům typologii vězeňkyň.
Vůbec poprvé jsou systematicky popsány skupiny, které byly po dlouhá desetiletí tabuizovány či marginalizovány a doposud zůstávají stranou zájmu širší veřejnosti, jako například československé občanky německé národnosti, ženy z Těšínska nebo ženy židovského a romského či sintského původu ze Slovenska a Podkarpatské Rusi.
Prostor je dán v českém prostředí dosud opomíjeným specificky ženským aspektům věznění, jako je sexualizované násilí, mateřství nebo intimní vztahy mezi ženami v koncentračním táboře.
Námětem jsou i interpretační proměny a vzorce kolektivního vzpomínání na Ravensbrück v poválečném Československu. Stranou pozornosti nezůstává ani osobní rovina vzpomínání včetně vzpomínek žen, které po válce z politických důvodů opustily Československo. Biograficky laděný způsob zpracování tématu dodává textu na čtivosti. Knihu doprovází rozsáhlá obrazová příloha. Řada fotografií a reprodukcí je publikována vůbec poprvé.

Rozhovory s lidmi, kteří pečují o staré a umírající v domovech seniorů, hospicech a nemocnicích. Pečovatelé, zdravotníci, ošetřovatelé, kteří vnímají svou profesi jako dar a lidskost a empatii jako její podstatu. Kniha o obyčejných zázracích a hlubokých poznáních z každodenního kontaktu s pacienty a klienty.

Rozhovory s lidmi, kteří nevylezli na himalájské osmitisícovky, nevynalezli nové léky, nepřekonali žádné rekordy, ale dokázali mnohem víc. Kniha zdrtí i povzbudí. Je to kniha dramat, která se odehrávají kdesi v podvědomí, v nenápadné osobní statečnosti, v překonávání odporu a nechuti, v dotycích rukou, dramat, která se netýkají ničeho menšího, než posledních věcí člověka.
Kniha o tom, před čím zavíráme oči, ale co většinu z nás stejně jednou dohoní. Ať už jako ty, o které je třeba pečovat, nebo jako ty, kteří musí pečovat o své blízké.

Kniha Jeana-Yvese Tadiého je určitým inventářem myšlenek Marcela Prousta a Sigmunda Freuda. Autor nachází paralely v jejich názorech na spánek, sny, paměť, dětství, homosexualitu, lásku, žárlivost, smutek i smrt.

Jean-Yves Tadié, přední odborník na dílo Marcela Prousta a pozorný čtenář Sigmunda Freuda, porovnává ve svém textu inteligence dvou výjimečných mužů a jejich postoje k okolnímu světu. Freud i Proust byli, každý svým vlastním způsobem, průzkumníky, kteří se snažili proniknout hlouběji do lidské psychiky. Jeden prostřednictvím nevědomí a psychoanalýzy, druhý v souvislostech s pamětí, z níž se vynořují obrazy koloběhu života, jež nám pomáhají pochopit sama sebe i situace, v nichž se ocitáme. Ačkoli současníci, Freud a Proust se nikdy nesetkali, nestudovali vzájemně svou práci, ale zdá se, že sledovali paralelní cesty ve výzkumu hloubek a jemností lidské mysli.

Akademik, literární kritik a životopisec Tadié ve své práci dělá to, o čem možná mnozí znalci freudovských teorií a proustovského vyprávění snili. Spojuje dva světy, vymýšlí společná témata. Jemně staví oba muže bok po boku, přemýšlí o psychice Proustových postav a klinických případech vyprávěných Freudem. Upozorňuje na jejich podobnosti a rozdíly. Rozebírá také myšlenky, jež oba géniové zaznamenali na papír, avšak dovozuje i to, o čem mlčeli. Výsledkem Tadiého práce je vzácná esej, která vrhá nové světlo na propojení obou myslitelů, a osvětluje mnohá temná zákoutí při studiu lidské duše a dosahu umění.