První knížka básní Jana Ungera obsahuje čtyřicet básní. Jan UNGER (* 1983) zpívá a píše texty v kapele Zrní.
Od záznamů okamžiku, v němž se něco odehrálo anebo neodehrálo (čili odehrálo se to, že se nic neodehrálo...), které J. Unger podává někdy s lehce ironickým odstupem a někdy se zvýrazněným přitakáním, postupně směřuje k otázce, jak co nejjednodušeji vyjádřit paradox, který obsahuje lidský život v každé konkrétní situaci, ať už ji vnímáme příznivě, či nikoliv. Jak tomuto paradoxu rozumět. „Kdo vlastně mě tlačí dopředu? (...) musí přece vědět, že žádný vepředu neexistuje!“ – „Nic se tě ptá, jestli ho vidíš, ale jen tak nenápadně.“
Opakovaně vyslovované apely: nevzdávej to, neuhýbej, neutíkej před tím... a děkovné vzkazy jako ten poslaný stromu po řece v petlahvi tvoří povzbuzení na této cestě.

Kniha patří mezi klasická díla moderní francouzské filosofie. Henri Bergson předložil Esej v roce 1888 jako svou disertační práci a vydal jej tiskem v Paříži v roce 1889. Uvedl zde na scénu pojem „trvání“ („la durée“), jímž uchopuje vnitřní zkušenost jedince s časem, který – na rozdíl od času fyzikálního – není měřitelný, nýbrž kvalitativní. Uplývat dle Bergsona neznamená posouvat se na ose času, nýbrž procházet kvalitativní změnou, stávat se neustále jiným. Bergson z tohoto zjištění vyvozuje důsledky pro úvahy o společnosti, o individuálním „já“ a o svobodě. Nabízí zde nejen soustředěné analýzy času či originální postřehy k problému svobody, ale i úvahy o nemožnosti redukovat vědomí na fyzické stavy

Jediná zachovaná starořecká trilogie vyrůstá z rozsáhlého mytologického podloží, z okruhu bájí o prokletí Tantalova rodu, kde dávná krvavá skvrna dopadá na další a další pokolení a vede k nekonečnému řetězu násilí a zločinů. První dvě části trilogie zůstávají v rovině mýtu a vyjadřují jej v dramatických i etických situacích: Klytaiméstra zavraždí svého muže, krále Agamemnóna, a sama je posléze zavražděna svým synem Orestem. Třetí část probíhá jako souboj dvou právních principů – práva otcova a práva matčina – a je vyřešena založením soudního orgánu, složeného z demokraticky volených občanů.

Překlad původně vznikl na zakázku Národního divadla v letech 2000–2002, na popud tehdejšího šéfa činohry ND Josefa Kovalčuka a režiséra Ivana Rajmonta a byl využit při inscenaci dramatu ve Stavovském divadle v letech 2002 až 2003. Překlad vydaný původně jako součást programu k inscenaci byl pro nynější vydání mírně upraven.