Devět lekcí o prvních pojmech morální filosofie má základ v přednáškovém kursu, který Jacques Maritain proslovil v srpnu 1949 v l’Eau-Vive.

Titul Maritainova pojednání ukazuje, že v něm nejde o celkovou etickou teorii, ale jen o pojmy, na nichž spočívá budova morální filosofie a jejichž pojetí určuje celkový charakter této disciplíny.

Morální filosofii je třeba odlišovat od morální teologie jakožto praktické části teologie. Ta zkoumá lidské skutky ve světle poznání, kterého se člověku dostává zjevením, poznává je tedy na základě lidské a stvořené účasti na poznání, jímž se poznává sám Bůh. Naproti tomu morální filosofie zkoumá lidské jednání ve světle rozumu. Zde však Jacques Maritain činí důležité rozlišení – je to jeho originální nauka – rozlišuje morální filosofií pojatou neadekvátně a pojatou adekvátně.

Anotace
K písemné pozůstalosti Anne Frankové patří také její takzvaná „Knížka povídek“, o níž 7. srpna 1943 ve svém deníku píše: „Před pár týdny jsem začala psát povídku, úplně vymyšlený příběh, a tak se mi to zalíbilo, že se má psaná rodina utěšeně rozrůstá.“ Ani ne o měsíc později začne „psanou rodinu“ přepisovat do zvláštního, velkého sešitu (vlastně do účetní knihy) v pevných deskách. Na první stránku nadepsala: „Povídky a příhody ze zadního domu, vylíčila Anne Franková“; na stejné stránce dole poznamenala: „zasvěcen: čtvrtek 2. září 1943“.

Jak titul napovídá, jde o dvě kategorie, totiž o „úplně vymyšlené“ povídky, a o vyprávění, která popisují příhody ze života v úkrytu. Anne Franková knihu na konci opatřila obsahem, v němž také označila, do které kategorie ten který text patří.

Většinu příběhů zřejmě Anne nejprve načrtla na jednotlivé listy papíru a pak teprve přepsala načisto do povídkové knížky, protože se v ní téměř nevyskytují škrtnuté pasáže nebo jiné opravy. Nejranější příběh má datum 8. prosince 1942, což je další příznak toho, že sešit obsahuje načisto přepsané dřívější verze; poslední příběh je datován 12. května 1944. Několik příběhů Anne převzala i do přepsané verze deníku (verze B), její otec Otto Frank jich pak po válce převzal ještě víc do knihy Het Achterhuis (Zadní dům), jejíž první vydání vyšlo roku 1947.

Již v roce 1949 bylo zveřejněno osm Anniných povídek pod názvem Weet je nog? Verhalen en sprookjes (Vzpomínáš? Příběhy a pohádky). Značně rozšířená sbírka s názvem Verhalen rondom het Achterhuis (Příběhy o zadním domě) následovala roku 1960. První úplné vydání Anniných povídek vyšlo péčí Joke Kniesmeyerové roku 1982. Nakonec sestavil Gerrold van der Stroom v roce 2001 úplné vydání literárních pokusů založené na Anniných rukopisech a opatřil je předmluvou: Verhaaltjes, en gebeurtenissen uit het Achterhuis / Cady´s leven (Povídky, a příhody ze zadního domu / Cadyin život) (Amsterdam 20053). Pro důkladný výzkum je toto vydá

Překladatelka z francouzštiny vzpomíná na svého manžela, básníka Ladislava Dvořáka a své celoživotní přátele Václava a Olgu Havlovi, Jana Zábranu, Emanuela Fryntu, Jiřího Koláře, Josefa Hiršala aj.
Vzpomínky autorka nejprve vyprávěla a na základě zvukového záznamu posléze v průběhu několika let přepisovala a upravovala do podoby, již autorizovala krátce před svou smrtí.

V knize zachytila své dětství a mládí, prožité v pražských Holešovicích, vysokoškolská studia na Filosofické fakultě University Karlovy, nedobrovolně přerušená po komunistickém puči, zakládání rodiny a společný život s básníkem a spisovatelem Ladislavem Dvořákem, svůj nejbližší přátelský vztah s Annou Hrubínovou (provdanou Beranovou), který ukončila tragická smrt přítelkyně, přibývající překladatelské příležitosti v průběhu šedesátých let či svou účast na samizdatu v letech tzv. normalizace. Paměti Věry Dvořákové poskytují vhled do pražského literárního prostředí od padesátých let minulého století, totiž do té jeho enklávy, která tvořila dech a nerv literárního života svazovaného a dušeného totalitní mocí.

Cennou součástí knihy jsou četné pasáže o přátelstvích a literárních kontaktech, kromě jiných s Emanuelem Fryntou, Petrem Koptou, Miloslavem Žilinou, Janem Zábranou, Františkem Jungwirthem, Jiřím Kolářem, Josefem Hiršalem, Zdeňkem Urbánkem, Václavem Černým, Bedřichem Fučíkem, Jindřichem Chalupeckým, Josefem Vohryzkem, Olgou a Vladimírem Kafkovými, Josefem a Jiřinou Topolovými, Olgou a Václavem Havlovými či Františkem a Helenou Černými.

Kniha také uveřejňuje na bezmála třiceti stranách bibliografický soupis autorčiných překladů a původních textů. Ty poprvé soustavně mapují rozsah zprostředkující práce Věry Dvořákové na poli francouzské literární kultury.