Lyricko-epická báseň Had Norato (1931) je spolu s Macunaímou Mária de Andrade nejvýznamnějším plodem tzv. lidožroutského hnutí (movimento antropófago) brazilského modernismu. To se hlásilo k evropským avantgardám, které objevily spřízněnost moderního umění s primitivním uměním neevropských přírodních národů. Spisovatelé z okruhu hnutí objevili, že koloniální správa a poté i umění pěstující evropskou tradici potlačovaly a přetvářely myšlení a kulturu brazilských Indiánů tak, aby odpovídaly představě dobrého divocha. Proti ní modernisté staví divocha zlého, který rituálně požírá své nepřátele a sílí z jejich živin. Lidožroutské hnutí pracuje s touto představou a povyšuje ji na kulturní princip, jímž se brazilská kultura sytí kulturou evropskou, ale přetváří ji zcela svébytným způsobem.

Had Norato (33 básní, 818 veršů) vychází z amazonského mýtu/legendy o hadu Noratovi, potomku Indiánky s říčním delfínem. Norato žije stejně jako jeho sestra-dvojče na dně řeky, na rozdíl od ní má však dobré styky s pobřežními obyvateli. Ve vymezených okamžicích na sebe bere lidskou podobu, navštěvuje svou matku, chodí na zábavy a sní o tom, že se mu jednou podaří proměnit se v člověka úplně. Díky přátelství s jedním vojákem se mu nakonec skutečně podaří kouzlo zlomit a stát se člověkem.

Protagonista (lyrický subjekt básně) touží po tom, vzít si za ženu královnu Luzii. Aby toho dosáhl, musí uškrtit hrozivého hada Norata, navléknout si jeho pružnou kůži a naoko přijmout jeho totožnost, aby se mohl snáze pohybovat amazonským lesem, v němž se setkává s různými rostlinami a zvířaty. Báseň je prostoupena aluzemi na evropskou i indiánskou kulturu (pouť amazonským pralesem lze např. srovnávat s Dantovou poutí „temným lesem“. S pomocí kmotra Pásovce překoná všechny překážky a odolá všem nástrahám lesa, takže se mu nakonec podaří uloupit svou vyvolenou Velkému hadovi, který je postrachem Amazonie.

V básni se pojí etnografický zájem o domorodá etnika s primitivistickou estetikou a ponorem do předlogického myšlení. Protagonistova „pružná kůže“ je současně pružnou kůží básnické formy, která se proměňuje podle zachycovaných aspektů amazonského lesa. Báseň je fascinující i jazykové - vstřebává do sebe regionalismy i folklorní, pohádkové výraz

Publikace obsahuje veškeré dosud známé texty, jejichž autorkou je Anne Franková, tzn. především všechny verze deníku, dále povídky, pokus o román, dochovanou korespondenci, výpisky z oblíbených knih a tzv. knížku o Egyptě. Svazek je doplněn o bohatou fotografickou přílohu. Souborné vydání dosud vyšlo jen ve čtyřech světových jazycích (německy, nizozemsky, anglicky a francouzsky). České znění je pořízeno z nizozemského originálu, vydaného v nakladatelství Prometheus v roce 2013 (712 stran), který přeložila Magda de Bruin Hüblová.
Součástí knihy jsou také tři odborné práce, jež srozumitelným způsobem vpravují zájemce do historického kontextu Annina života a života rodin, které se ukrývaly před hrozbou nacismu. Svazek rovněž obsahuje příspěvek o historii vydávání deníku a Annina díla, o ohlasech na deník i o popíračských útocích na jeho pravost, dále pak podrobný soupis literatury k tematice, který je obohacen o české prameny. Nad rámec originálu přináší české vydání vysvětlivky a postřehy z nejnovějších badatelských aktivit, jež nad texty a biografií Anne Frankové probíhají.
Anne Franková je známa zejména jako autorka deníku, který psala během svého ukrývání s rodinou od června 1942 do 1. srpna 1944 v tzv. zadním domě v Amsterdamu. Tento deník a příběh Anne, její rodiny, přátel a spolupracovníků se stal symbolem odporu proti holocaustu a šířeji boje proti diskriminaci a bezpráví. Celosvětovou oblibu získal Annin deník rovněž jako svědectví o dospívání. Deník v podobě, v níž je vydáván pro široké čtenářské publikum (tzv. verze D), tvoří ovšem jen menší část Anniny písemné pozůstalosti. Téměř neznámé jsou také textologické otázky, jež jsou s tzv. čtenářským vydáním deníku spojeny. Mezi texty Anne Frankové dominují různé verze deníku. Otištění každé verze předchází podrobný popis a jsou vysvětleny časové souvislosti a důvody vzniku verzí.

Bezmála čtyři století od svého vzniku (1585) čekal na vydání útlý portugalský rukopis Luíse Fróise (1532–1597), jezuitského misionáře první generace, který strávil více než třicet let v Japonsku a sepsal o něm rozsáhlé dějepisné dílo. Teprve když Fróisovo „stručné a výstižné pojednání“, jemuž čas spíše přidal než ubral na půvabu, v madridské knihovně objevil Fróisův řádový bratr Josef Franz Schütte, mohlo toto dílko v roce 1955 poprvé vyjít péčí tokijské jezuitské univerzity spolu se zasvěceným komentářem a souběžným německým překladem. Dnes je tato původem didaktická jezuitská příručka, která měla zmírnit kulturní šok evropských misionářů ve styku s japonským světem, považována za vůbec první systematické srovnání evropské a japonské civilizace. Především je to však neodolatelný portrét Evropy tváří v tvář zrcadlu jinakosti, v němž se odráží její stranově obrácený, a přece rovnocenný obraz.