Jméno Leonida Pljušče (1939–2015), významného disidenta sovětské éry, je spojováno zejména s oběťmi politicky motivovaného zneužívání psychiatrie.

Kniha Na karnevalu dějin vznikla na podnět pařížského nakladatelství Seuil, které se na L. Pljušče obrátilo s prosbou, aby pojednal o sobě a svém odporu vůči sovětskému režimu. Paměti autor sepsal v ruštině bezprostředně po svém odchodu do emigrace roku 1976. V knize L. Pljušč zaznamenal své dosavadní životní etapy: dětství a mládí, pedagogickou činnost, práci v akademickém ústavu, zájem o parapsychologii, telepatii, teorii her, dále odchod do „podzemí“, rozvíjení aktivit v samizdatu, pronásledování politickou policií, internaci v psychiatrické léčebně a odchod za hranice.

K okolnostem vzniku své vzpomínkové knihy v jednom rozhovoru uvedl: „Pokud jste četli mou knihu Na karnevalu dějin, jistě jste si všimli toho, že kapitola o psychušce je nejkratší. Neměl jsem vnitřní sílu psát, vždyť jsem knihu začal hned pro propuštění z psychiatrického vězení.“ Pljuščova kniha zpřítomňuje pohled na svět formovaný v sovětské éře: pevné, předem dané vzorce chování a myšlení, stereotypy, vedoucí k vytvoření unifikovaného „sovětského člověka“. Současně vykresluje charakter a meze rádoby liberálního Chruščovova období i Brežněvovu vládu.

Nucené držení nepohodlných občanů v psychiatrických zařízeních autor chápal jako jeden z podstatných znaků totalitarismu: „Vždyť je tak jednoduché prohlásit ty, co jinak smýšlejí, za psychicky nemocné.“ Důležitost boje za lidská práva shrnul Leonid Pljušč těmito slovy: „Každé hnutí – ať už národnostní, náboženské, sociální či jiné – mělo své dějiny, své příčiny, své zvláštnosti. Avšak v procesu svého rozvoje nutně dospívalo ke společnému jmenovateli – k obraně lidských práv, neboť si uvědomilo, že bez dodržování všeobecného práva na svobodu slova, tisku, shromažďování, spolků nemůže dosáhnout svého dílčího cíle.“

Kniha je svědectvím ještě jednoho boje – zápasu Taťjany Žitnikovové-Pljuščové za záchranu svého manžela. Příloha, jež je nedílnou součástí knihy, sestává z koláže obsahující její dopisy a stížnosti, jež adresovala řadě institucí, odpovědi na ně a její dodatečně psané komentáře.

Ve středu Krolopova odborného zájmu byla vždy především někdejší německá literatura vzniklá na našem území – zejména dílo jičínského rodáka Karla Krause a pražského rodáka Franze Kafky – a s tím související téma historických proměn obecného soužití Čechů, Němců a Židů. Krolopův celkový vědecký záběr byl ovšem daleko širší. Těžko by se mezi jeho vrstevníky hledalo srovnání pro jeho hlubokou a detailní znalost celé literatury německého jazyka přinejmenším od 18. století. Zevrubná znalost zejména goethovské doby tvoří pevný základ jeho studií o 20. století, ale uplatnil ji i v samostatných pracích. Jeho průvodní studie k českým vydáním Novalise, Tiecka, E. T. A. Hoffmanna, Bonaventurových Nočních vigilií, Goethova Fausta a Básně i pravdy se staly nepřehlédnutelnou součástí české recepce německé klasiky a romantiky. Jeho články či příležitostné – ale často zásadní – poznámky o Karlu Čapkovi, Haškovi, Peroutkovi, Poláčkovi, Šaldovi a mnoha jiných jej legitimují i jako znalce české a slovanské kultury. Jde o práce vzácné objektivity a vyváženosti, rozbíjející nacionální klišé a předsudky na obou stranách česko-německého konfliktního, ale i plodného soužití, zejména v posledních dvou staletích, a přinášející masu nových, v dřívějších výzkumech opomíjených poznatků.

Kurt KROLOP (1930–2016) patřil ve své generaci k nejuznávanějším osobnostem literární germanistiky německé i mezinárodní a významnou částí svého působení navíc zasáhl do vývoje germanistiky naší. Narodil se jako československý občan německé národnosti v Kravařích u Úštěka. První třídy gymnázia navštěvoval v Litoměřicích. V roce 1946 byl s rodiči odsunut do NDR, maturoval v Köthenu a absolvoval germanistiku, slavistiku a anglistiku na universitě v Halle, kde nastoupil také svou akademickou dráhu jako asistent. Svou vlastní odbornou orientaci nalezl za svého působení jako lektor na pražské filosofické fakultě v letech 1957–1962, kdy si nejen osvojil český jazyk, ale získal i obsáhlou znalost česko-německé problematiky v kultuře, politice, a především literatuře. V té době se začal rozvíjet systematický výzkum pražské německé literatury, popřípadě veškeré německy psané literatury z českých zemí a Slovenska, a Kurt Krolop patřil na tomto poli od počátku k nejproduktivnějším badatelům. Za tohoto pražského pobytu shromáždil materiál pro svou disertaci o Ludwigu Winderovi (obhájenou 1967) a publikoval své první studie (mj. v periodikách Germanistica Pragensia a Philologica Pragensia). V letech 1968–1969 působil opět v Praze, tentokrát jako vedoucí oddělení pro výzkum PNL v ČSAV. Nadějný rozběh jeho badatelského pracoviště i jeho vědecké dráhy byl ukončen 21. srpnem 1968. Na protest proti okupaci země vrátil Krolop pas NDR a přijal československé občanství, které mu však po několika měsících normalizační režim zase odňal, a tak byl v květnu 1970 podruhé odsunut do NDR. Pracoval jako nakladatelský redaktor, později jako vědecký pracovník. Po třetí a definitivně se vrátil do Prahy v roce 1990 a působil zde až do svého pensionování (2000) jako hostující profesor, několik let i jako vedoucí katedry germanistiky na FF UK. Po svém penzionování se rozhodl zůstat v Praze.

Anotace
Výbor přibližuje jednoho z nejvýznamnějších představitelů ruského pravoslaví dvacátého století Alexandra Meně (1935–1990), který po celý život působil jako kněz v různých farnostech Moskevské oblasti. Byl to muž, který se snažil o „aggiornamento“ v pravoslavné církvi a celý život zasvětil šíření křesťanství a náboženské osvětě v krajně nepříznivých podmínkách sovětské komunistické totality. Jako první dokázal v době tzv. perestrojky předstoupit coby představitel pravoslavné církve před laickou veřejnost jakožto moderní člověk s obrovským vzděláním a rozhledem, schopný odpovědět na náboženské a životní problémy lidí žijících v postsovětské společnosti. Pro svůj veliký evangelizační úspěch a zejména pro velikou ekumenickou otevřenost byl zákeřně zavražděn.