Studie předního českého estetika, literárního vědce, historika a kritika Aleše Hamana se snaží postihnout vývojové proměny umění, zejména výtvarného, od impresionismu po tzv. postmodernu. Autor přitom dospívá k závěru, že "ve společenském povědomí se začíná rodit potřeba obnovit spontánní estetický (smyslový i citový) vztah ke světu, regenerovat schopnost získat živelnou estetickou zkušenost, kterou s rozvojem pragmatické technokultury překryly vrstvy sofistikované intelektuální reflexe. Snad tudy vede cesta z krize západní civilizace, která propadá beznaději a nostalgii, jež vyvolala neschopnost tázat se po možné identitě člověka a světa a po možné integritě světa v člověku, kterou přinesla moderní doba." Kniha "Osudy moderního umění" vychází u příležitosti osmdesátých narozenin Aleše Hamana, emeritního profesora Jihočeské univerzity.

Estetika, pojímaná jako obor kultivující vkus, mírnící vášně a upevňující mravnost, se stala důležitou součástí osvícenského programu rakouské státní výchovy (Nationalerziehung). Za císaře Josefa II. byla určena jako povinný předmět pro všechny posluchače třetího ročníku rakouských filozofických fakult. Přes zjevnou nobilitaci zároveň zůstala trvale vystavena útokům ze strany jak pragmatiků, požadujících od vzdělání přípravu na výkon praktických povolání, tak konzervativních kruhů a přírodovědců. Tato první monografie o počátcích pražské univerzitní estetiky zkoumá na základě archivních pramenů přednášky Carla Heinricha Seibta (1735-1806) a Augusta Gottlieba Meißnera (1753-1807) jako součást dějin evropské estetiky 18. století, zejména německé; zkoumá vznik stolice krásných věd (posléze přejmenované na stolici estetiky) jako jedné z nových kateder vzniklých na univerzitách rakouské monarchie v rámci tereziánských a josefínských reforem a zkoumá místo pražské univerzitní estetiky v české kulturní tradici chápané co možná nejvíce široce, nejen úzce jazykově česky.