Malířské smetí je kniha sestavená z deníkových záznamů výtvarníka Otakara Slavíka. Jeho Sešitky jsou výtvarným cestopisem, malířskou reflexí a také intimním vyprávěním.

Sešitky vznikly jako pracovní i cestovní žurnály, jako dokumenty umělcova vidění obrazu a jeho nazírání na umění, na svět a na vlastní život. Slavík nosil své sešitky s sebou při svém rozmanitém putování. Provizorní charakter deníků, ve kterých pisatel zodpovídá své i cizí otázky týkající se umění a vlastního života, jsou zobrazeny v předivu souvislostí vzniklých z vlastních zkušeností, ve spleti všelijakých výtvarných rovin a vypravěčských procesů. Potřeba zaznamenat prožívané, podpořit vlastní paměť, vede často k ambivalentnímu či si odporujícímu vnímání momentálních okamžiků. V těchto krátkých příbězích se prolínají obrazy, život a jejich poezie. Obraz a text jsou v ustavičném dialogu, vzájemně si ve stejné intenzitě slouží a smazávají hranice mezi žánry. Sešitky jsou osobní vizí, intimním svědectvím o tom, co pro Slavíka umění znamenalo, o tom, čemu věřil a v jakých světech se pohyboval.

Kniha poprvé sleduje dějiny umění v Čechách a na Moravě v jednom knižním svazku. Zachycuje vývoj a proměny umělecké tvorby v českých zemích od Velké Moravy až po současnost. Zabývá se malířstvím, sochařstvím, architekturou, knižní malbou, uměleckým řemeslem, fotografií i jinými druhy umělecké tvorby, osm stovek vybraných děl zasazuje do historických souvislostí jejich vzniku. Jádro knihy tvoří takzvané „rodinky“, skupiny dvou, tří nebo čtyř uměleckých prací, které spojuje dohromady osobnost královského nebo šlechtického objednavatele, vznik díla v prostředí starých klášterů, na půdě moderních akademií nebo na pozadí dobových náboženských a politických proudů, příslušnost k vyhraněnému uměleckému směru, různá ztvárnění jednoho tématu i jiné zajímavé vazby. V „rodinkách“ se čtenářům představí nejvýznamnější umělecké výkony spojené s českým územím i nejvýraznější umělecké osobnosti, od mistra Theodorika a Petra Parléře přes tvůrce kubistické a meziválečné avantgardy po Krištofa Kinteru, Federica Díaze a jiné současné umělce. Kniha vzácně spojuje erudovanost více než 30 autorů, odborníků na jednotlivá období z Ústavu dějin umění AV ČR, a kultivovaný a srozumitelný jazyk. Je tak dostupná každému hlubšímu zájemci o výtvarné umění a stává se základní příručkou nejen pro odborníky, studenty humanitních oborů, ale i pro širokou veřejnost na desítky následujících let.

Kniha jednoho z nejvýznamnějších českých historiků umění, esejisty, kreslíře a básníka Jaromíra Zeminy zahrnuje texty z let 2001 až 2017. Sám autor ji charakterizuje následovně: „Opět se tu střídá próza s poezií, ubylo reflexí o přírodě, zato je tu mnohem víc úvah o umění, i starém, jež mě zajímá čím dál víc, a přibylo také intimnějších úvah o mně samém. V tom smyslu je tato knížka snad ještě osobnější a otevřenější než všechny předchozí.“ Myšleno zejména knihu Jiných textů (Torst, 2000). Sama kniha je tematicky rozdělena do deseti oddílů (Galerijní práce a sběratelství, Přátelé, Klasikové, Vetera et nova, Z ciziny a domova, Všudypřítomná poezie, Trocha přírody, Povzdechy, Miscelanea, Velmi osobní), v nichž jsou jednotlivé texty řazeny chronologicky. Suma textů se, s jistou nadsázkou, dá chápat jako román, román o podstatné části Zeminova života, složený sice z rozmanitých kusů a kousků prózy i poezie, ale vnitřně souvislý a stejnorodý. Obdivuhodný v tom, že přináší modrost, vzdělání a citlivost pozorovatele a glosátora, který nás neučí mentorovat, ale vnímat, brát si to, co je nám nabízeno. Autor Pozdní texty sám doprovodil téměř stovkou dokumentárních fotografií.