Kniha poprvé sleduje dějiny umění v Čechách a na Moravě v jednom knižním svazku. Zachycuje vývoj a proměny umělecké tvorby v českých zemích od Velké Moravy až po současnost. Zabývá se malířstvím, sochařstvím, architekturou, knižní malbou, uměleckým řemeslem, fotografií i jinými druhy umělecké tvorby, osm stovek vybraných děl zasazuje do historických souvislostí jejich vzniku. Jádro knihy tvoří takzvané „rodinky“, skupiny dvou, tří nebo čtyř uměleckých prací, které spojuje dohromady osobnost královského nebo šlechtického objednavatele, vznik díla v prostředí starých klášterů, na půdě moderních akademií nebo na pozadí dobových náboženských a politických proudů, příslušnost k vyhraněnému uměleckému směru, různá ztvárnění jednoho tématu i jiné zajímavé vazby. V „rodinkách“ se čtenářům představí nejvýznamnější umělecké výkony spojené s českým územím i nejvýraznější umělecké osobnosti, od mistra Theodorika a Petra Parléře přes tvůrce kubistické a meziválečné avantgardy po Krištofa Kinteru, Federica Díaze a jiné současné umělce. Kniha vzácně spojuje erudovanost více než 30 autorů, odborníků na jednotlivá období z Ústavu dějin umění AV ČR, a kultivovaný a srozumitelný jazyk. Je tak dostupná každému hlubšímu zájemci o výtvarné umění a stává se základní příručkou nejen pro odborníky, studenty humanitních oborů, ale i pro širokou veřejnost na desítky následujících let.

Kniha jednoho z nejvýznamnějších českých historiků umění, esejisty, kreslíře a básníka Jaromíra Zeminy zahrnuje texty z let 2001 až 2017. Sám autor ji charakterizuje následovně: „Opět se tu střídá próza s poezií, ubylo reflexí o přírodě, zato je tu mnohem víc úvah o umění, i starém, jež mě zajímá čím dál víc, a přibylo také intimnějších úvah o mně samém. V tom smyslu je tato knížka snad ještě osobnější a otevřenější než všechny předchozí.“ Myšleno zejména knihu Jiných textů (Torst, 2000). Sama kniha je tematicky rozdělena do deseti oddílů (Galerijní práce a sběratelství, Přátelé, Klasikové, Vetera et nova, Z ciziny a domova, Všudypřítomná poezie, Trocha přírody, Povzdechy, Miscelanea, Velmi osobní), v nichž jsou jednotlivé texty řazeny chronologicky. Suma textů se, s jistou nadsázkou, dá chápat jako román, román o podstatné části Zeminova života, složený sice z rozmanitých kusů a kousků prózy i poezie, ale vnitřně souvislý a stejnorodý. Obdivuhodný v tom, že přináší modrost, vzdělání a citlivost pozorovatele a glosátora, který nás neučí mentorovat, ale vnímat, brát si to, co je nám nabízeno. Autor Pozdní texty sám doprovodil téměř stovkou dokumentárních fotografií.

Vztah mezi myšlením a imaginací má zcela zásadní význam pro literaturu i filosofii. Kniha, v níž je konfrontováno středoevropské vnímání reality s myšlením sousedních kultur ovlivněných odlišnou historií.
Nová kniha Jiřího Pechara (1929), estetika, literárního teoretika, filosofa a překladatele vřazuje český pohled na prolínání filosofie a literatury do kontextu světové tvorby a uvažování. Některé Pecharovy úvahy mají své východisko v nazírání na určitá literární díla nebo na určité literární osobnosti, ať je to v souvislosti se středověkým myšlením Dantova Božská komedie, v souvislosti s úsilím o kulturní syntézu Goethe, nebo v souvislosti s nejdramatičtějšími aspekty života jednotlivce i společnosti rozbor románových děl Tolstého a Dostojevského.
Proustovo dílo dalo příležitost rozvinout jeho úvahy o prožitku toho, co se vymyká času, ale zároveň s tím i vazbě na vlastní já. S tématem imaginace souvisí ovšem i pasáž věnovaná Freudově interpretaci snů a vzpomínek z raného dětství, na kterou navazuje i úvaha o roli, jakou v určitých literárních dílech hrálo srovnání života a snu. V souvislosti s křesťanstvím a vírou Pechar vede také úvahy nad některými myšlenkami Jana Patočky. Skutečnost, že se v sledu jednotlivých partií knihy obráží i historie Evropy – se zvláštním zřetelem na historii českou, přemýšlí i nad někdejšími spory o smyslu českých dějin.