Kniha pojednává o vzájemném vztahu dvou významných umělců sochaře Otto Gutfreunda (1889 – 1927) a architekta Otakara Novotného (1880 – 1959), které spojovalo nejen přátelství a rodinné vazby, ale i vztah k Praze, do jejíž podoby se oba nesmazatelně zapsali. Text vycházející z rodinných archivů se pohybuje na hranici beletrie a uměno-historické studie, přináší mnohé neznámé skutečnosti nasvěcující život dvou umělců v hranicích času, který jim byl vyměřen. Stává se tak jedním z klíčů k porozumění jejich výjimečnému tvůrčímu odkazu. Zásadním přínosem knihy je obrazový esej zkomponovaný z dosud nezveřejněných fotografií, které nejsou pouhým záznamem jejich životů, ale nechávají čtenáře nahlédnout též do společenského a historického koloritu překotné doby.

O českém výtvarném umění mezi léty 1947 – 1960 nebylo dosud nikdy uvažováno v širším evropském kontextu, který by se vyhnul stereotypu „železné opony“. Zároveň v pohledu na toto období se opakovaně předávají určitá klišé a stereotypy, která brání v pochopení skutečné povahy a pozice českého umění tohoto období v rámci poválečného světa. Cílem knihy je proto nabídnout nové zhodnocení českého umění této doby, které se vyhýbá stereotypu střední a východní Evropy, ale uvažuje o tomto umění jako o součásti komplikovaného poválečného vývoje celé Evropy. Poprvé se u nás syntetickou formou zaměřuje na celek české kultury v období vrcholného dogmatismu, na její oficiální a neoficiální struktury, včetně prvních let relativního politického uvolnění. Historičky umění Marie Klimešová a Hana Rousová patří k nestorkám oboru, kteří se daným obdobím zabývají většinu svého profesního života. Bez nadsázky není nikdo, kdo by tak komplikované období zpracoval do této hloubky a nutných souvislostí. Text konfrontovaný se čtyři sta padesáti reprodukcemi vede nepochybně i k uvědomění si stmelující nezdolnosti základních hodnot evropské kultury. Výše uvedené povyšuje knihu na jednu z nejdůležitějších i nejpotřebnějších knih, které za posledních několik desetiletí v Čechách vyšly.

Křesťanská pokora či zatracení, sadismus či metamorfózy pohanských témat: s pomocí analýzy čtyř deskových maleb Sandra Botticelliho, ilustrujících jednu Boccacciovu povídku, odhalíme, jak se u tohoto velkého malíře nahota splétá s krutostí a krása s neklidem, přičemž jeho dílo čerpá své základní postupy ze snu a z fantasmatu.

Díky erudovaným exkursům do dobových teoretických i literárních textů francouzský filosof a historik umění Georges Didi-Huberman poukazuje na něco, co označuje jako „hybridní charakter“ italské renesance. Na její charakteristické propojování vysokého a nízkého, ideality a tělesnosti, kterému ovšem neuniká ani Botticelliho Venuše. Ba právě naopak, slavný akt Zrození Venuše se Didi-Hubermanovi stává východiskem reflexe a záminkou k polemice s tradičním pojetím tohoto obrazu jakožto ztělesnění „ideální nahoty“, oproštěné od jakýchkoli tělesných konotací. Vlastní smysl teoretického gesta je „otevření Venuše“. Slavný akt se otevírá nejrůznějším dobovým referencím, které velkou měrou komplikují představu Botticelliho jako idealistického umělce. V exemplární podobě je toto otevření předvedeno prostřednictvím konfrontace Zrození Venuše a enigmatické sérii čtyř obrazů, nazvané Příběh Nastagia degli Onesti, na níž je lidské tělo naopak zcela doslova otevřeno, tj. rozpáráno, a předvedeno ve své fyziologické „beztvarosti“.