O vlivu, jaký má dílo naší přední znalkyně antické kultury Evy Stehlíkové na českou kulturu napříč obory a na mladší akademickou generaci, svědčí nedávno vydaný sborník Ad honorem Eva Stehlíková o téměř šesti stech stranách a několika desítkách přispěvatelů. Evě Stehlíkové nejde nikdy o „antiku pro antiku“, ale o to, jak dnes působí. Proto se ve svých textech shrnutých do této knihy zabývá nejčastěji texty divadelními, v nichž je tato „kontaktnost“ největší. Z literárních textů volí ty, které mají podle jejího názoru tuto „kontaktní“ potenci, tuto „nadčasovost“. Proto je v knize prezentován Catullus coby milostný lyrik a polemik, Martialis coby ironický epigramatik, Ovidius coby hravý erotik, pozdní básníci coby autoři literárních hříček, ale i „opovrhovaný“ a „otravný“ Horatius jako živý komentátor své doby a vypravěč příběhů.

Souborem textů je po výstavě v Národní galerii v Praze 1997 podruhé do české kultury uváděno dílo významného rakouského výtvarného umělce Františka Lesáka.
Texty vznikaly často souběžně s výtvarnými pracemi a autor si s jejich pomocí vyjasňuje metody postupů ve svém uměleckém systému. Ten je sice modelovým světem sám do sebe uzavřeným, ale vykazuje mnoho styčných ploch s okolními světy, ve kterých Lesák nachází inspirační materiál pro umělecké zpracování. Ve velké části pojednávaných témat hraje klíčovou roli prostor: prostorová uspořádání tvarů, vnímání a sebevnímání během pohybových aktivit v prostorech různých tvarů a za rozdílných podmínek. Stejnou měrou ale zajímají autora otázky pozorování dějů a stavů věcí ve spojitosti s popisem pozorování. Jiným druhem textů jsou pojednání o životních, pro autora příkladných situacích, často zaznamenaných s ironickým, pro popisovanou situaci přiměřeným podtextem. Výtvarné práce Františka Lesáka charakterizuje přesnost, ba přísnost konceptu i provedení. Stejné vlastnosti mají i jeho písemné úvahy, které poskytují čtenáři možnost sledovat jejich propojení s výtvarnou částí. Pro diváka výtvarného díla se vždy vyplácí znát jeho poetiku, to znamená způsob a podmínky jeho zhotovování. Metoda, kterou si František Lesák klade a zodpovídá otázky k okolnostem vzniku díla, dává čtenáři možnost se na procesu jeho porozumění podílet a dospět tak k názoru, že čím více bude o předmětu vědět, tím více také na něm bude moci vidět.

Sochař, konceptuální umělec a vysokoškolský pedagog František Lesák se narodil 2. srpna 1943 v Praze. Po dokončení studia kamenosochařství na Uměleckoprůmyslové škole v Uherském Hradišti emigroval v roce 1964 do Rakouska a usadil se ve Vídni, kde studium sochařství na Vysoké škole užitých umění dokončil. V roce 1979 byl povolán jako řádný profesor pro plastické tvarování a stavbu modelů na Fakultu architektury Technické univerzity ve Vídni, kde působil do roku 2003.
K veřejným sbírkám, které vlastní jeho práce, patří Kunstmuseum Bochum, Stedelijk Museum Amsterdam, Staatsgalerie Stuttgart, Walker Art Center Minneapolis, FRAC Centre Orléans, Lehmbruck Museum Duisburg, Museum Moderner Kunst Vídeň, Neue Galerie am Landesmuseum Graz, Albertina Vídeň a Niederösterreichisches Landesmuseum. V roce 1997 mu uspořádala Národní galerie, Sbírka moderního a současného umění přehlednou výstavu. František Lesák žije ve Vídni a od roku 1990 pobývá pravidelně v Praze.

Soubor textů renomovaného esejisty a historika umění, tentokrát věnovaných černobílé fotografii. Kniha je ohlédnutím jednak za Kroutvorovou dlouholetou prací v pražském Uměleckoprůmyslovém muzeu, jednak za jeho celoživotním tématem, kterým je umění a kultura přelomu 19. a 20. století. Tentokrát je reprezentují jména jako Drtikol, Sudek, Bufka, Feyfar, Svoboda, Reich, Pinkava. „Patřím ke generaci,“ říká letos jednasedmdesátiletý autor, „která zažila vzestup, slávu i ústup černobílé fotografie, patřím ke generaci okouzlené černobílou magií. Fotografie pracuje s časem, se zlomkem vteřiny, ale i s dlouhou expozicí, která představuje běh dějin, historii. Ta první expozice je jen malé cvaknutí, ta druhá, která zachycuje dobu i lidské osudy, má mnoho ozvěn. […] Fotografie umí zachytit čas, předat ho budoucnosti, umí nás ale také vrátit do minulosti a zpřítomnit ji.“