Rozsáhlá práce Františka Kautmana provede čtenáře naší téměř stoletou historií. Analyzuje vliv společenských i politických zvratů a proměn na svébytnost českého národa a snaží se nalézat možná východiska pro jeho začlenění do soudobého světa.
V úvodní části knihy Kautman popisuje geopolitickou, kulturní a společenskou situaci před vznikem samostatného Československa. Následují kapitoly o vzniku republiky v roce 1918, roli Masaryka, Beneše a dalších významných politických a kulturních osobností a jejich působení na občanský život. Přes Druhou republikou, protektorát, zlomový rok 1948, kdy se moci chopili komunisté a neblaze proslulá padesátá léta, se ocitáme v uvolněných létech šedesátých. Autor se zabývá také normalizací, šedými léty sedmdesátými a osmdesátými, vznikem občanských iniciativ a opět zlomovým rokem 1989.

Kniha O českou národní identitu však není pouhou historickou studií. Kautman svou práci odvozuje od analýz a konfrontací tvorby významných myslitelů, filosofů a spisovatelů, jejichž díla s rozebíraným tématem přímo souvisejí. Jejich vyhraněné názory vycházející z ideových stanovisek od moderní demokracie po selský konzervatismus. Zařazeny do širšího kulturního kontextu tak neustále nabádají k hledání odpovědí na otázky, které stojí obecně před současným lidstvem. Studie Františka Kautmana tak vedle filosofie, historie a literatury přesahuje v obory, jak sám autor říká, čtyř E, tedy etiky, estetiky, ekologie a ekonomiky.

František Kautman (1927) literární historik, bývalý šéfredaktor nakladatelství Čs. spisovatel, redaktor časopisu Kultura a později pracovník Ústavu pro českou literaturu ČSAV. Těžištěm jeho vědecké práce byla bohemistika, později komparatistika a výzkum interpretací literárního díla. Od normalizace nesměl oficiálně publikovat a pracovat ve svém oboru. Jako signatář Charty 77 byl aktivní v disentu, zejména v oblasti samizdatu.

O vlivu, jaký má dílo naší přední znalkyně antické kultury Evy Stehlíkové na českou kulturu napříč obory a na mladší akademickou generaci, svědčí nedávno vydaný sborník Ad honorem Eva Stehlíková o téměř šesti stech stranách a několika desítkách přispěvatelů. Evě Stehlíkové nejde nikdy o „antiku pro antiku“, ale o to, jak dnes působí. Proto se ve svých textech shrnutých do této knihy zabývá nejčastěji texty divadelními, v nichž je tato „kontaktnost“ největší. Z literárních textů volí ty, které mají podle jejího názoru tuto „kontaktní“ potenci, tuto „nadčasovost“. Proto je v knize prezentován Catullus coby milostný lyrik a polemik, Martialis coby ironický epigramatik, Ovidius coby hravý erotik, pozdní básníci coby autoři literárních hříček, ale i „opovrhovaný“ a „otravný“ Horatius jako živý komentátor své doby a vypravěč příběhů.

Souborem textů je po výstavě v Národní galerii v Praze 1997 podruhé do české kultury uváděno dílo významného rakouského výtvarného umělce Františka Lesáka.
Texty vznikaly často souběžně s výtvarnými pracemi a autor si s jejich pomocí vyjasňuje metody postupů ve svém uměleckém systému. Ten je sice modelovým světem sám do sebe uzavřeným, ale vykazuje mnoho styčných ploch s okolními světy, ve kterých Lesák nachází inspirační materiál pro umělecké zpracování. Ve velké části pojednávaných témat hraje klíčovou roli prostor: prostorová uspořádání tvarů, vnímání a sebevnímání během pohybových aktivit v prostorech různých tvarů a za rozdílných podmínek. Stejnou měrou ale zajímají autora otázky pozorování dějů a stavů věcí ve spojitosti s popisem pozorování. Jiným druhem textů jsou pojednání o životních, pro autora příkladných situacích, často zaznamenaných s ironickým, pro popisovanou situaci přiměřeným podtextem. Výtvarné práce Františka Lesáka charakterizuje přesnost, ba přísnost konceptu i provedení. Stejné vlastnosti mají i jeho písemné úvahy, které poskytují čtenáři možnost sledovat jejich propojení s výtvarnou částí. Pro diváka výtvarného díla se vždy vyplácí znát jeho poetiku, to znamená způsob a podmínky jeho zhotovování. Metoda, kterou si František Lesák klade a zodpovídá otázky k okolnostem vzniku díla, dává čtenáři možnost se na procesu jeho porozumění podílet a dospět tak k názoru, že čím více bude o předmětu vědět, tím více také na něm bude moci vidět.

Sochař, konceptuální umělec a vysokoškolský pedagog František Lesák se narodil 2. srpna 1943 v Praze. Po dokončení studia kamenosochařství na Uměleckoprůmyslové škole v Uherském Hradišti emigroval v roce 1964 do Rakouska a usadil se ve Vídni, kde studium sochařství na Vysoké škole užitých umění dokončil. V roce 1979 byl povolán jako řádný profesor pro plastické tvarování a stavbu modelů na Fakultu architektury Technické univerzity ve Vídni, kde působil do roku 2003.
K veřejným sbírkám, které vlastní jeho práce, patří Kunstmuseum Bochum, Stedelijk Museum Amsterdam, Staatsgalerie Stuttgart, Walker Art Center Minneapolis, FRAC Centre Orléans, Lehmbruck Museum Duisburg, Museum Moderner Kunst Vídeň, Neue Galerie am Landesmuseum Graz, Albertina Vídeň a Niederösterreichisches Landesmuseum. V roce 1997 mu uspořádala Národní galerie, Sbírka moderního a současného umění přehlednou výstavu. František Lesák žije ve Vídni a od roku 1990 pobývá pravidelně v Praze.