Na začátku nebylo nic, jen pustina, v níž se tyčil dům mocného Gabaláwího, otce čtyř synů. Slabosti neoddělitelně spjaté s lidskou podstatou vedou k vyhnání nejstaršího ze synů, jehož posléze do pouště následuje i syn nejmladší. Rodí se věčná touha po návratu do velkého domu našeho otce, kde jsme mohli žít v radosti a v blaženosti, jejichž míru jsme si dokázali uvědomit teprve, když jsme o ni přišli…

Děti naší ulice jsou ambiciózní mnohovrstevný román, který lze číst jen jako prosté příběhy rodů obývajících jednu káhirskou čtvrť devatenáctého století, anebo jako alegorii dějin lidstva, třech hlavních monoteistických náboženství, jejich proroků Abraháma, Ježíše a Muhammada, a doby, kdy zpití vědou a technikou zapomínáme pečovat o duchovno. Doby, kdy bezděčně zabíjíme Boha, jen abychom se ho pak zoufale snažili oživit.

Nagíb Mahfúz se ve svém kontroverzním románu nezabývá ničím menším než těmi nejzásadnějšími otázkami: Proč je na světě tolik bolesti? Co se stane, když se připravíme o víru? Co pro Boha znamená lidstvo? A co pro lidstvo znamená Bůh?

Děti naší ulice dnes nejsou jen knihou. Jsou symbolem politického, společenského a kulturního boje, jenž nikdy nekončí a jenž s každou další generací a s každým dalším obdobím nabírá novou, fascinující podobu. Jsou věčným příběhem o neměnnosti toho dobrého i zlého v nás.
Nagíb Mahfúz (1911–2006) je stále jediným arabským nositelem Nobelovy ceny za literaturu.

Básnická tvorba zpěváka a textaře skupiny Rammstein.

Lindemannovy verše jsou hluboce melancholické a surrealistické, plné touhy a napětí, v nichž se obscénní, avšak zranitelný lyrický subjekt otevírá intimnímu dialogu se čtenářem. Básně zkoumají vnitřní temnotu a tělesnou rozkoš s prvky sexuálního napětí. Provokativním a kontroverzním veršům však kontrastují jemnější a introspektivnější motivy, jako jsou láska, samota či existenciální úzkosti. Lindemann si ve verších symbolicky, až experimentálně pohrává s jazykem, prostřednictvím něhož popisuje všední i niterné prožitky bolesti či smrti. Černobílé ilustrace Matthiase Matthiese vytvářejí s Lindemannovými verši symbiotickou koláž sexuality, sebezkoumání a vzpomínek na lásku i vlastní rodinu.

Osudy některých českých básníků jsou dobrodružnější než leckteré akční filmy. K těm opravdu pozoruhodným patří i životní příběh zapomenutého Jana Tumlíře… Stěží bys u něho našel zakolísání hlasu, prozrazující nějaké slzy. Přirovnal bych ho k chladnému, tvrdému chirurgovi, který skalpelem rozumu kaleného trpkými zkušenostmi provádí vivisekci současnosti a ví předem, že najde v jejích útrobách hořké nic. (…) Je zřejmě názoru, že do brutálního světa patří brutální, nezhýčkaná poezie. Tumlířova poezie si žádá zvýšené pozornosti, musí být spíše čtena než poslouchána.