Kniha se snaží vydestilovat neurovědeckou literaturu a bádání na toto téma do několika základních bodů a poskytnout zároveň některé nové hypotézy a výhled do budoucnosti.
Náš druh zdárně ovládl všechny kouty světa i proto, že představujeme vrcholné vyjádření tzv. samosíťovacího triku, který pro nás připravila sama matka příroda. Základní teze samosíťování (livewiring) je jednoduchá: mozek nemá smysl složitě programovat, místo toho mu jen nastavíme základní stavební kameny a vypustíme ho do světa. Základem úspěchu našeho druhu je, že využíváme vlastní mozek jako živoucí síť, která se oproti nějakému pevnému nastavení rozvíjí sama a flexibilně reaguje na okolní prostředí.
Kniha shrnuje desetiletí výzkumu tohoto fenoménu a představuje čtenářům nové poznatky z Eaglemanovy laboratoře – postupuje od synestezie přes snění až po přenosná neurotechnická zařízení, která mění naše smysly. Je tak první knihou, která se zabývá tím, jak mozek toto samosíťování dělá a co to znamená pro náš život a naši budoucnost.
Čtenář dostane odpověď na mnoho otázek, které dosud nebyly vědecky zodpovězeny. Proč lidé v osmdesátých letech viděli stránky knih jako načervenalé? Proč je nejlepší lukostřelec na světě bez ruky? Proč se nám každou noc zdají sny a jak to souvisí s otáčením planety? Co má společného odvykání drog se zlomeným srdcem? Proč není nepřítelem paměti čas, ale jiné vzpomínky? Jak se může nevidomý člověk naučit vidět jazykem nebo neslyšící člověk naučit slyšet kůží?

Na začátku nebylo nic, jen pustina, v níž se tyčil dům mocného Gabaláwího, otce čtyř synů. Slabosti neoddělitelně spjaté s lidskou podstatou vedou k vyhnání nejstaršího ze synů, jehož posléze do pouště následuje i syn nejmladší. Rodí se věčná touha po návratu do velkého domu našeho otce, kde jsme mohli žít v radosti a v blaženosti, jejichž míru jsme si dokázali uvědomit teprve, když jsme o ni přišli…

Děti naší ulice jsou ambiciózní mnohovrstevný román, který lze číst jen jako prosté příběhy rodů obývajících jednu káhirskou čtvrť devatenáctého století, anebo jako alegorii dějin lidstva, třech hlavních monoteistických náboženství, jejich proroků Abraháma, Ježíše a Muhammada, a doby, kdy zpití vědou a technikou zapomínáme pečovat o duchovno. Doby, kdy bezděčně zabíjíme Boha, jen abychom se ho pak zoufale snažili oživit.

Nagíb Mahfúz se ve svém kontroverzním románu nezabývá ničím menším než těmi nejzásadnějšími otázkami: Proč je na světě tolik bolesti? Co se stane, když se připravíme o víru? Co pro Boha znamená lidstvo? A co pro lidstvo znamená Bůh?

Děti naší ulice dnes nejsou jen knihou. Jsou symbolem politického, společenského a kulturního boje, jenž nikdy nekončí a jenž s každou další generací a s každým dalším obdobím nabírá novou, fascinující podobu. Jsou věčným příběhem o neměnnosti toho dobrého i zlého v nás.
Nagíb Mahfúz (1911–2006) je stále jediným arabským nositelem Nobelovy ceny za literaturu.

Básnická tvorba zpěváka a textaře skupiny Rammstein.

Lindemannovy verše jsou hluboce melancholické a surrealistické, plné touhy a napětí, v nichž se obscénní, avšak zranitelný lyrický subjekt otevírá intimnímu dialogu se čtenářem. Básně zkoumají vnitřní temnotu a tělesnou rozkoš s prvky sexuálního napětí. Provokativním a kontroverzním veršům však kontrastují jemnější a introspektivnější motivy, jako jsou láska, samota či existenciální úzkosti. Lindemann si ve verších symbolicky, až experimentálně pohrává s jazykem, prostřednictvím něhož popisuje všední i niterné prožitky bolesti či smrti. Černobílé ilustrace Matthiase Matthiese vytvářejí s Lindemannovými verši symbiotickou koláž sexuality, sebezkoumání a vzpomínek na lásku i vlastní rodinu.