V tomto průkopnickém spojení umění a vědy zkoumá hudebník, neurolog a kognitivní psycholog Daniel J. Levitin souvislosti mezi hudbou a mozkem. Snaží se zodpovědět otázku, proč se nám hudba tak líbí a jaký význam má pro nás její hraní, skládání či poslech.
Levitin se v knize staví proti různým významným myslitelům, kteří tvrdí, že hudba vznikla pouhou evoluční náhodou či že je to aktivita určená jen pro zábavu. Autor tvrdí, že hudba má pro náš druh zcela zásadní význam. Na základě nejnovějších výzkumů a hudebních příkladů od Mozarta přes Duka Ellingtona až po Van Halena odhaluje, že její význam může být ještě důležitější než jazyk a navíc zcela zapadá do konceptu „přežití nejsilnějšího“.
Hudba je mezi všemi lidskými činnostmi výjimečná jednak tím, že je všudypřítomná, jednak proto, že je tak starobylá. Nechybí v žádné nám známé lidské kultuře, kam jen sahají naše historické záznamy. Jedněmi z nejstarších hmotných artefaktů nalezených při vykopávkách na místech sídel moderního člověka i jeho předků jsou právě hudební nástroje: kostěné flétny a bubny zhotovené z pařezu a přes něj natažené zvířecí kůže. Kdykoli se lidé sejdou, ať už z jakéhokoli důvodu, objevuje se tam i hudba: svatby, pohřby, promoce, odchod mužů do války, sportovní události, noční život, modlitba, romantická večeře, matky konejšící své děti a vysokoškoláci studující se sluchátky v uších. Hudba byla a je součástí našeho každodenního života.
Takto všudypřítomný fenomén zatím unikal hlubšímu vědeckému zkoumání. Jak vzniká tón a jak melodie? Jsou vzpomínky i hudba „uloženy“ ve stejné části mozku? Proč nám někdy v hlavě uváznou písničky a nemůžeme se jich zbavit? Má náš mozek nějaké zvrácené potěšení z toho, že nás pomalu přivádí k šílenství nesmyslnými reklamními znělkami? S těmito a dalšími otázkami se autor v knize snaží vypořádat.

Druhý díl tragédie Faust byl dlouhou dobu považován za nesrozumitelný, avšak ve dvacátém století byl jeho význam, a tedy i význam díla jako celku, doceněn. Goethe v něm opouští individuální osudy, shrnuje sumu svého, potažmo lidského poznání. Faust dále testuje jeho hranice, zakládá rodinu, podniká, aby nakonec ve svém snažení vize v podstatě politické selhal — přesto, že umírá v iluzi opaku. Sluha a pokušitel Mefisto selhává rovněž, neboť se vyjeví, že Faustova duše mu — v rozporu s očekáváním — nemůže náležet. Goethe mistrně propojuje filozofické i politické myšlenky s poetickým vyjádřením, čímž vytváří dílo, které oslovuje nejen intelekt, ale také emoce.

Je jen málo latinskoamerických básníků, jejichž jméno je Čechům tak známé jako jméno chilského básníka Pabla Nerudy. Přes množství překladů došlo ke značnému zkreslení jeho obrazu a nepochopení jeho skutečného básnického záměru, což mohlo být způsobeno tendenčním výběrem knih a instrumentalizací jeho díla během poválečného uspořádání světa. Přitom je jeho poezie neuvěřitelně hluboká a pestrá, jak píše: „Začnete pomalu umírat, pokud se stanete otrokem svých zvyků, kráčejíce každý den po stejné cestě… Pokud nezměníte svůj stereotyp, pokud nenosíte jiné barvy nebo nemluvíte s těmi, které neznáte. Začnete pomalu umírat, pokud se budete vyhýbat vášni a jejím turbulentním emocím, těm, které způsobí, že se vaše oči budou lesknout a vaše srdce bít rychleji. Začnete pomalu umírat pokud nezměníte svůj život, když nejste spokojeni se svou prací, svou láskou nebo vaším okolím. Pokud neriskujete co je jisté pro nejistotu, pokud nejdete za svým snem, pokud si alespoň jednou za život nedovolíte utéct od rozumné rady.“