H. M. Enzensberger v básnické sbírce Fúrie mizení prohlubuje svoje skeptické postoje vůči technickému a společenskému pokroku, vůči velkým ideám a ideologiím, přičemž reflektuje civilizační šum, postupující entropii, děsivou všednodenní šeď. Autor přiblížil rytmus mluvené formě, položil důraz na maximální věcnost, a přitom zůstával důsledným jazykovým komponistou a montérem. Básnické Já zde není oním lepším budoucím z věku lidské pospolitosti a ohleduplnosti, naopak: promlouvá z období, kdy je člověk člověku vlkem, kdy si každý uprostřed agresivního technizovaného světa prostě musí pomoct sám.

Rudolf Jurolek patří mezi nejzásadnější a nejzajímavější současné slovenské básníky. Krátké glosy, pozorování světa, s přijetím údělu žít a být v souladu s tím vším, co je kolem. Jeho poezie si někdy rozumí víc s živly a se zvířaty než s lidmi. Čas prochází a plyne, aby pomáhal i stárnoucímu nadhledu, aby harmonizoval, ale nezjednodušoval. Někde v tom čase zachyceném navždy do slov jako do malé skleněné koule trvá neustále proměnlivé hledání klidu a smyslu. Křišťálově čistá, minimalistická a trochu duchovní cesta krajinou…

Musí velký básník prožít velké trauma, aby se rozepsal? V případě Franze Wurma tomu tak bylo. Jako dítě za války doslova ztratil svou rodnou řeč. A když ji postupem času nacházel — v anglické podobě u pěstounů — nacházel ji ve formě básní, hudebních básní, jeho nadšení pro hudbu se do nich jednoznačně vepsalo. Jeho poezie vytváří „děje“ přímo z jazyka, už v něm hledá a pátrá po vyjádření vztahu, hrubiánství, útočnosti i útěšnosti nikoli na ulici, nýbrž mezi slovy. Franz Wurm nám poskytuje příklad dvou různých pólů poetiky, ke kterým během svého života dospěl. Jeho výpověď odehrává kdesi vzadu, hlouběji v jazyce…