Stěžejní dílo Barucha Spinozy, významného nizozemského filozofa 17. století, v novém revidovaném vydání.

„Spinozův paradox spočívá v tom, že třebaže je nejvíce filozofem filozofů, neboť je jistým způsobem nejčistší, zároveň se nejvíce obrací k nefilozofům a nejintenzivněji podněcuje nefilozofické chápání. Proto může Spinozu skutečně číst každý; i bez dostatečného pochopení spinozovských pojmů je možné z něho načerpat velké emoce a zcela obnovit své vnímání. Na druhé straně historik filozofie, který chápe pouze Spinozovy pojmy, nedospívá k dostatečnému pochopení. Jak řekl Jaspers, potřebujeme dvě křídla — třeba jen proto, aby nám filozofy a nefilozofy přivedla ke společné hranici.“ (Gilles Deleuze)

„Jen temná a politováníhodná pověrčivost zakazuje, abychom se radovali. Proč by mělo být ukájení hladu a hašení žízně slušnější než zahánění melancholie? To je můj názor na věc a mé přesvědčení. Žádné božstvo ani nikdo jiný, leda závistivec, by se nemohl těšit z mé nemohou­cnosti a z mých nepříjemností a považovat naše slzy, vzlyky, strach a jiné takové věci za naši ctnost. Naopak čím větší radost pociťujeme, tím přecházíme k větší dokonalosti a tím více se nutně účastníme na božské přirozenosti. Je vlastností moudrého člověka užívat věci a těšit se z nich, jak je to jen možné (nikoli však až k přesycení, protože zde už o žádné potěšení nejde).“

Název tohoto Platónova dialogu v řečtině zní Symposion, což lze také přeložit jako „pitka“ či „pití“. V řecké kultuře však společné pití ne­označovalo událost, jak si ji představujeme a vykonáváme dnes. Byla to zábava, jejíž součástí sice bylo popíjení vína, ale měla i jistý obřadní a slavnostní charakter. Tento dialog pak je oslavou moci a síly opomíjeného boha Eróta. Text sestává ze sedmi řečí, z nichž každá má svá specifika, svůj vlastní styl a strukturu. Bez nadsázky lze též říci, že autor každé z nich má určitý psychologický profil. Jednotlivé řeči se samozřejmě různí i z hlediska obsahu a též z hlediska volby jazykového stylu je kupříkladu řeč lékaře Eryximacha strohá, vědecká, bez uměleckých příkras, oproti tomu řeč dramatika Agathóna oplývá celou řadou uměleckých prostředků, přičemž však není tak myšlenkově obsáhlá jako některé řeči předchozí.

V Afrických dojmech, svém přelomovém a pravděpodobně nejznámějším díle, doslovném literárním tavicím kotlíku, Raymond Roussel používá stejný formálně omezující způsob vzniku textu jako v některých jiných svých dílech, zejména novele Locus Solus. Ke dvěma podobným slovům přidá dvě stejná slova, ale s odlišnými významy, a na základě následných vět pak vystaví celou strukturu. Spolu s různými dalšími hrátkami se slovy a surrealistickými technikami automatického psaní a vnitřních narážek a odkazů tak text není běžným cestopisem, ale jednou z nejexperimentálnějších novel vůbec. Morbidně fascinován bizarnem, Roussel, kouzelník s vnímáním prostoru a času, dává naprostou volnost své fantazii a před divákem víří představy afrických korunovačních obřadů, ztroskotaných lodí a pralesních bojů, které slouží jako živé obrazy. Čím hlouběji se čtenář noří do mnohovýznamového textu, tím více se vrací zpět, čím více postupuje do budoucnosti, tím hlouběji do minulosti se dostává.